220

ARM: NOV ÁI(:

ani pedantickému dělení v paragrafy. Básník
naopak, jemuž vděčíme i za svazeček veršů, jež mají
spíše charakterní než uměleckou krásu, vtiskl slohu
svoje ostré a jasné vidění věcí, situací, scenerií; svůj
smysl pro plastiku epitheta a obrazu; svoji zálibu
pro krajiny pochmurné, přísné, severské osamělých
borových lesů v chudém písčitém kraji a bělavých
mořských břehů omývaných plavými vlnami
divokého příboje. Ježto však Lagarde sleduje při
slohu zpravidla rhetorické cíle, nepíše nikdy pouze
pro oko, nýbrž též pro ucho, jak později s takovým
důrazem žádal Nietzsche: výsledný dojem těchto
statí jest vždy přece dojem mohutných výkonů
řečnických. Kritik Lev Berg přirovnal sloh de
Lagardův případně ke slohu velikého pruského
dramatika Jindřicha z Kleistů: jest tu totéž severské
ovzduší jasné a čiré, jež nad tryskajícími hlubokými
zdroji vášnivého života se klene; co obraz, to mocná
představa; co perioda, to projev prudkého citu;
nikde prázdné slovo, nikde frase.

Je-li sloh de Lagardův velkolepým sloučením
prvků básnických a učeneckých, jest methoda jeho
spekulace svérázným spojením filosofického idealismu
a vědeckého realismu. Idealismus cílů se tu jednotí
s realismem prostředků; dosažení vysokých met
budoucích činí se odvislým od uvědomělého a
pronikavého přilnutí k pravdě přítomnosti. Tento
realismus de Lagarde opět a opět zdůrazňoval, ba
pojímal jej přímo nábožensky: "Nepokládám
náboženství v jádře za nic jiného než za smysl pro realitu,
ovšem pro pravou věčnou realitu: nad Německem
leží však tak hustá mlha náboženských, filosofických,
politických a sociálních frasí a zvyklostí, takže jen
velmi cvičené zraky samy mohou jí prohlédnouti
obrysy věcí, a že veliká většina bude tyto věci teprve
cítiti, až se o ně udeří, to jest, až božím soudem bude