2UI>

AI{Nt NUVÁK:

vyslechnutý: "Zeď: Jaké to mrazení mně jde po
zádech? ještěrka: To jsem já!"

Upadám však v pokušení opsatí celou knihu
Renardovu; byl by to ovšem stejně rozkošný
požitek pro mne jako pro čtenáře. Položím ukázkou
ještě jen jednu celou báseň v próse, kde pozorovatele
doplňuje iropik hořkých a nelitostných zkušeností
životních. Usměv Renardúv bývá strojený a
otrávený; nenazval náhodou svou první knihu, která
založila jeho proslulost, "Sourires pincés"; směje se
leckdy, aby zarazil náhlý příval slz. Nuže, slyšte
jeho výsměšnou báseň v próse o ilIusíonismu,
nadepsanou "Labuť"!

"Plyne po basinu jako bílá loďka, z oblaku do
oblaku. Neboť lační jen po načechraných oblacích,
které vidí roditi se, pohybovati se a !l1izeti ve vodě.
Touží po jednom z nich. Míří naň zobákem a náhle
pohrouží svůj krk, oděný sněhem. Potom, tak jako
rámě ženy vystupuje z rukávu, jej vytáhne. Nemá
nic. Dívá se: poděšená oblaka zmizela. Zůstává na
okamžík zaražena, neboť oblaka váhají poněkud se
vrátiti, ale tam dole, kde zmírá vlnění vody, hle,
jeden se znovu utváří. Tiše, na lehké podušce peří,
labuť vesluje a blíží se ... Vysiluje se lovením
marných odlesků a snad zemře jako obět té illuse, než
uchvátí jediný kousek oblaku. Ale co říkám?
Pokaždé, když se pohrouží, hrabe zobákem v živém
bahně a vyndá červa. A tloustne jako husa."

Jak krutý a výsměšný to anthropomorfismus
v této přísně důsledné psychologii hloupé labuti!
Jaký kus dějin člověčenstva na několika řádkách
zdánlivě popisné básně v próse! Kolik krvavé a
pohrdavé životní zkušenosti! Jules Renard sám, lovec
obrazů a dojmů, nebyl z rodu takových hloupých
labutí; nic ho, realistu, nezajímalo méně než lovení