MULOV!: A OSUDY.

207

včerejšímu symbolismu, jest důsledný realista,
nespoléhá na nic více než na přesné a ostře
vypointované zprávy svých smyslů a nezajímá se o nic než
o drobnou, nenápadnou skutečnost svého okolí.
Nestačí mu realistické obrysy, nýbrž hledá neznámou
realistickqu podrobnost. Nemá naprosto ctižádosti
podati mravní přírodopis společnosti; stačí mu
úplně, přispěl-li řadou jemných detailů k pudovému
přírodopisu živočišstva. Vyhýbá se každému pathosu
jako rozčepejřený vrabčák strašáku v zeleništi; za
to miluje občas směle zkreslenou karikaturu. Nesnese
citů, které jako mlha překážejí ostrému pozorování;
libuje si však zřejmě v rozumové ironii, která bystří
postřeh. Jeho popis jest zhuštěný a stručný. Renard
vybírá pouze rysy podstatné a nevšední a dlouhý
výklad nahrazuje vtipnou metaforou.

Kdo nečetl nikdy ani řádky od Renarda,
nedovede si jeho smělou a původní výraznost
představit; kdo přečetl několik stran, nezapomene na ně
nikdy. Nemohu se zdržeti, abych necitoval alespoň
několik geniálních postřehů, které vedle
pozorovatele prozrazují také jemně a svědomě pracujícího
stilistu. Renard vidí pensionát krůt na pravidelné
ranní procházce: "Nebojí se ani deště, nikdo si
nevyhrne sukně lépe než krůta, ani se nebojí slunce,
krůta nevychází nikdy bez slunečníku." Večerní
pozorování bezděkého dědice Vergiliova: "Při
zapadajícím slunci voli táhnou po louce volnými kroky lehký
pluh svého stínu." A proti této vysoké gracii, hle,
drsnou a výtečnou grotesku večerní: "Náhle jezero
ticha, v němž věci se ztápějí a již spí, prolomí se
rozbořeno. Která hospodyně tahá v tuto hodinu
zrezavělým a skřípavým hřídelem plné okovy ze
studně? To osel stoupá a vyráží svůj hlas a hýká
k ohluchnutí, že se na to vykašle, že se na to
vykašle!" Nebo dvouslabičný dialog, posud nikým ne-