206

ARNE NOVÁK:

zdí. S hrůzou, ale zároveň s jarým posměchem
vzpomíná nyní pan maire I}a to vše ... buď Bohu chvála:
má to již za zády. Jest teď doma, na venkově, se
ženou, která jej osvobodila z Paříže a z literatury,
s dětmi, jež vyrůstají uprostřed květLt a drůbeže,
s krajany, kteří mají v duši kus hlíny a drnu, s ptáky
a s domácími zvířaty. Život věru není příliš moudrý
ani velmi vznešený: jest v něm tolik pošetilosti a
tolik marného trápení ... ale nesužujme se tou
myšlenkou přes míru: jepice opíše třikráte, čtyřikráte
svou spirálu nad vodou, pak shltne ji nedočkavá
tlama zdobného pstruha, a sotva ten se pětkráte
vrátí ve struze sem a tam, chňapne po něm dlouhý
a jistý zoban ledňáčkův. Nenamlouvejme si
zbytečně, že náš osud jest o mnoho jinačí ... snad
zítra, snad až pozítří . . . avšak co nám brání,
abychom se neradovali z motýle, "tohoto
milostného lístku, přeloženého v půli, jenž hledá adressu
květiny"?

Lovecké zkušenosti svého oka a srdce shrnul
J tiles Renard v rozkošné knížečce "Histoires
naturelles", která dva roky po předčasné smrti svého
šestačtyřicetiletého autora uvedena jest také k nám.
Od dob starého La Fontaina nežil mezi Francouzi
tak důvěrný, vtipný a rozmarný básník zvířat jako
původce tohoto svazečku, jenž jakoby pocházel du
temps que les betes parlaient. Ale La Fontainova
zvířata mluví po lidsku, Renardova dobytčata, ptáci,
plazi, hmyzové a stromy čistě živočišně. I čtenář
Turgeněva, Kiplinga, Fr. Jammesa, těchto mistrů
drobnomalby přírodní a animální, vyposlechne od
Renardových pernatých a čtyřnohých,
oploutvených a listnatých hrdinů docela nové nářečí, trochu
selsky drsné, trochu tvrdě hranaté, trochu
zadrhující, ale jak, jak svérázné! Jules Renard, jehož umění
jest právě tak vzdáleno novodobému pařížanství jako