202

i\l,Nt' NOVÁK:

douclIost francouzského románu jest v našich rukou!
A tato slova důvěry v zítřejší vítězství naturalismu
ladí opětně k melancholii: Alexis a Hennique přes
několik vzácných, leč výlučných knih
psychologického umění nenaplnili Zolových nadějí, a Huysmans,
jenž je naplnil, stal se Zolovým protichůdcem. Zola
měl zcela osaměti. .

Osud Zolových theorií zpečetilo však nade vše
neodvratně vlastní Zolovo umění. Dnes, když
díváme se na jeho románová díla jako na mohutně
jednostranné výtvory neúplně vyvinutého genia
básnického, jako na projevy síly koncepční a tvůrčf
a nikoliv jako na odvozené příklady theoretických
zámyslů a programních hesel, vidíme, že právě ony
rysy, jež Zola kriticky tolik potíral, překonaly v nich~
rozmar literární módy a působí nezdolnou silou Ra.
belaisovskou. jeho úmorně sebrané dokumenty
lidské unavují a odpuzují chvílemi. jeho honosné
vědecké ambice, z nichž vynikl myšlenkový podklad
"Rougon Macquartů", budí útrpný úsměv. jeho
psychologie společenská jest plna naivností a
jalovostí. Co však zůstává ze Zolovy zrůdně obrovité
epopeje nahnilého lidství, toť bezuzdná obraznost"
měnící moderní svět ve hrůzný sen a v divoké vi·
dění: a nikdo, jak jsme zřeli, neútočil na obraznost
v románě nenávistněji.než Zola. Co nás posud strhuje
brutální a přímo temnou silou v "Zemi", v
"Oerminalu", v "Hříchu abbé Moureta", toť popisy skvělé,
upřílišené, lámající hráze románového děje: popisy
toho řádu, jakých Zola nedovedl v "Pokusném
románě" odpustiti romantikúm. Konečně,
neobdivujeme se Zolovi tolik pro jeho přesný smysl pro
skutečnost, nýbrž spíše za schopnost přebásniti tuto
skutečnost ve fantastické fresko rubensovské.
Melancholie nad sestárlými theoriemi Zolovými
provázena jest zvláštní ironií ...