\\lIíovf: A OSLI I)\',

201

výřez skutečnosti, se snái,ou VYCl-rpáti Cl uruvlldti
lidské doklady, nevzniklo by nikdy básnické dílo.
Za to každý pravý umělec slova, romantik či
realista, naturalista či symbolik, řídil se při slohové
práci zákony, které formuloval nad psacím stolkem
Zola, velký, trpělivý a poctivý dělník slova. jeho
odhad není nahodilým postřehem; jest to cenný
výtěžek opravdové a čestné praxe literární.'

Uvedl-Ii Zola v čele svých kritických úvah
Balzaca a Stendhala jako předchůdce
naturalistického románu, jsou mu díla Flaubertova,
Daudetova a bratří Goncourtův, oceňovaná s obdivem a
láskou, vítěznými doklady, že naturalistický směr
v přítomnosti zvítězil. Zola nebyl mistrem kritické
podobizny: neměl smyslu pro odstín a polotón,
nepronikl k záhadě duchů složitějších a stál dosti
bezradně před spletitým organismem uměleckého
výtvoru; o Flaubertovi mluví zřejmě plytce a prázdně.
jen tenkráte, když velká láska vedla jeho tlustě a
široce nanášej ící štětec, pracoval své portréty
spisovatelů se zdarem; několik stran, jež posvětil
rozboru tragického románu bratrské lásky, "Bratřím
Zemganno" Edmunda Goncourta, několik odstavců,
jimiž vystihl slohové křehké kouzlo Daudetovo,
utkvívá v mysli, a to tím více, že Zola nedovede
potlačiti, jak vzhlíží k nedostupným jemu jemnostem
spisovatelů, kteří každým nervem byli umělci. jako
výhled do slavné budoucnosti naturalismu měly
působiti nadšeně povzbudivé stránky, kterýmí Zola
upozorňoval na své nejvěrnější žáky, na Lva
Henniqua, na J. K. Huysmanse, na Pavla Alexise. Zde
není kritického rozboru, ani podrobného oceňování,
ani aesthetického soudu; vše jest výzva ke
společnému zápasu, mužné osvědčení bratrstvi, družná
manifestace před odpůrci: hle, nestojím s kacířskou
svou naukou sám; kolem mne jest mladá četa; bu-