Mu2uvf: A USU DV.

19-

praotec Verlainilv, básník tulák, starý Villoll, zamlkl
do nezapomenutelného verše o snězích minulého roku,
jež roztály?

"Pokusný román" skládá jakýsi uzavřený kruh
myšlenkový; jeho vnitřní logika vysvitne úplně
jasně, přestavíme-li poněkud jednotlivé stati. Zoi a,
ačkoliv znovu a znovu vyhlašoval se za neúchylného
syna a hlasatele moderní přítomnosti, nepohrdal
přece naprosto slovesnou tradicí: článek "Smysl pro
skutečnost" odvolává se pyšně ke dvěma otcům
naturalismu, k Balzacovi a ke Stendhalovi. Přetváří si
je arciť dle svého obrazu a klade je na Prokrustovo
lože svojí nauky; ani básník "Sestřeníce Běty", ani
epík "Červeného a černého" neměli prý mnoho
obrazotvornosti, a kde přece u nich pronikla, porušila
podstatně jejich smysl pro skutečnost, jehož Zola
nepřestává velebiti. Po básnických předcích naturalismu
vyvolává Zoi a jeho otce vědeckého, Taina, aby s
výmluvností zapáleného obháj ce dokazoval, že
podstatou novodobé vědy i poesie jsou dokumenty, a že
není zásadního rozdílu mezi methodou naukovou
a básnickou.

Víme dnes, že právě Taine, positivista
skeptický, zamítal rozhodně tento blud, jejž vyvodil
z jeho nauky fanatický positivism příliš horlivého
žáka, a že filosof umění, jenž s jasnovidností
rozeného psychologa pronikl až na dno duše Balzacovy
i Shakespeareovy, ani na okamžik nezaměňoval
postup básnický za methodu vědeckou. Hledíce na
podobíznu Tainovu, kterou temperamentní, leč
zběžný Zolův štětec v knize o románu několikráte
namaloval, nemůžeme se ubrániti dojmu, že přísný
Taine se nedůvěřivě a ironicky posmívá z pod svých
skel nad nedorozuměním, jež učinilo Zolu jeho
hlasatelem: aristokratického duševního samotáře,
zapředeného do přesných vědeckých faktů a pochybu-