198

ARNL NOVÁK:

uskutcčňov~1 SL,ľOU obavu i hrozbu Diderotovu,
věřily nejnadanější hlavy literární Francie, že z této
bouře zrodí se nová, vyšší, pravdivější krása.

Kdo umí čístí, odkryje v temperamentních
odstávcích Zolových kritických knih "Román pokusný",
"Naturalističtí románopisci" a "Dokumenty
slovesné" mnoho stop oné bouřlivé a závratné doby:
většina thesí vyhrocena jest v ostré útoky proti
novinářským odpůrcům; každá esthetická poznámka
má osten propagační; každá ironická věta zarývá
se do masa stoupencům umění konvenčního a
akademického. Zola, jenž byl houževnatým
pracovníkem, ustupuje tu zápasníkovi, strženému
temperamentem a výjimečnými okolnostmi, a tak jeho věty,
intensivní až k brutalitě, většinou pozbývají obvyklé
Zolovy solidnosti a plnosti výrazové. Toto válečné
ovzduší Zolových literárních článků, tato strhaná a
vášnivá atmosféra kouře, plamenů, blesků, tento rys
pathetický a výbojný činí četbu Zolových theorií
jediné snesitelnou.

Jejich ideový obsah, jejich umělecké
zkušenosti, jejich literární dogmata sestárla však za třicet
let tak, že z knih kdysi prudce moderních nezbyla
než historická památnost. A tento předčasný osud
úvah, jež tak důvěřivě se obracely k budoucnosti,
působí hlubokou melancholií. Horečné tempo naší
doby, které vysílilo příliš záhy Emila Zolu, určilo
i jeho theoriím časný zmar, zmar úplný a
neodčinitelný. Zoi a viděl sám, jak některé stránky jeho
románového díla zastarávají; odešel však, aniž si
uvědomil, že jeho kritické názory sestárly úplně. Dnes
nacházíme v nich méně pravdy než v bouřlivých
manifestech romantického "Večeřadla", než v
Hugově předmluvě ke "Cromwellovi", než ve článcích
v "Globu". Nuže, kdož by nepocítil, odkládaje
svazek kritických statí Zolových, onu melancholii, již