Mu20vf A USUDY.

193

jeho skvělé a kypící popisy jsou daleko více než
pouhá divadelní dekorace. Malebná skutečnost bývá
u Gautiera namnoze projevem duševního stavu,
barevný odstín znakem určitého citového ladění,
tvarová krása představitelkou vnitřní podstaty věcí.
Jako všichni velcí koloristé štětce, jako Tizian, jako
Giorgione, jako Manet prožívá také Gautier záhadu
světa především barvou a to s takovou prudkostí, že
cítí se nutkána veřejně 'odmítnouti ty, kdož mezi
básníky chtějí prožívati svět v idei. Jeho dí'tsledný
kolorism v básnictví jest čin velké umělecké odvahy
a dalekého dosahu.

V ničem neprojevil se tak plně Gautierí'tv vášnivý
romantism jako v tomto výbojném kroku.
Klassicism žádal vždy, aby smysly byly drženy na uzdě
intellektem, aby dojmy byly podřízeny kázni ideí,
aby spekulační mozek bděl nad excessy smyslného
zraku. U většiny klassikí't nebylo vůbec citu pro
barvy; velké postavy francouzských tragikí't pí'tsobí
jako skulptury pohybující se na jevišti bez
malebného pozadí; francouzská krasověda až do Diderota
staví se odmítavě k popisu v literárním díle; Lessing,
jehož hořečný intellekt vstřeb,\1 celý smyslový život,
vyloučil co nejrozhodněji všecky živly malířské
z básnictví. V době klassické jde básník rád ruku
v ruce s filosofem a jest vděčen, když za jeho vedení
opouští kvetoucí svět malebných jeví't a stoupá do
výšin světa ideového, v jehož řídkém ovzduší tuhne
vše v několik přísných čar. Gautier a v jeho stopách
romantika vůbec ruší bratrské spojení myslitele a
poety a sbližuje básníka co nejúže s malířem.

Dílo básníkovo nabývá touto romantickou
reformou zcela nové podoby: hrdina románu zasazen
jest se svými dojmy a náladami do širokého ensemblu
krajinářského; projevy citú a ví'tle postav
historických stávají se pouhou záminkou vyvolati až do

13