192

ARNE NOVÁK:

pro umění" V oné příkré důslednosti, jakou mu byl
dal Gautier? Kdy se básnictví navždy odvrátilo od
věčného kultu minulosti a hlásá ústy básníků
nejopravdovějších na př. Verhaerena vášnivé přilnutí
ke tragice přítomnosti a ke rhytmu našeho věku?
Kdy kulturní Evropa zažila podivuhodné a děsivé
divadlo nejdůslednějšího žáka Gautierova Oscara
Wilda, jenž sám odsoudil životem onu soběstačnost
krásné formy, kterou byl hrdě a tvrdě propagoval?

Zdá se, že ani jediné z četných uměleckých děl
Gautierových nebude zachráněno pro věčnost: toť
ostatně sudba většiny básnických výtvorů, která
nejsou výtryskem umělecké nutnosti, nýbrž složité
kultury a pěstěné kombinace. Taková díla opájejí,
oslňují, nepodmaňují však a předčasně se vyžívají;
všecka alexandrinská poesie jest dokladem: a čím bYl
Theofil Gautier než moderním Alexandrincem s
gal!skou krví? Avšak přece v něčem patří Gautierovi
kus nesmrtelnosti - v tom, že dobyl mezi
francouzskými umělci slova nejplněji a nejstatečněji
malířskému zraku vůdčí postavení v básnictví. Gautier,
básník pohodlného mozku a nevýbojného srdce,
ovl:í.dající jn uzounkou oblast myšlenky a p;1írné
klima citu i vášně, jest především malířské okoiďzrak
jemný, prudký a smělý, obnažující všecka tajemství
barev a va'eurů, pronikající až ke dnu jevového světa,
vyssávající essenci vší pestré a světelné skutečnosti.
A tomuto maliřskému zraku, jehož vrozenou
schopnost znásobil básník pronikavými studiemi·
výtvarnými i dojmovými zkušenostmi z cest po jihu a po
východě, přiřknul Theofil Gautier úlohu ústředního
orgánu při tvoření slovesném. Jádrem všeho
básnického díla Gautierova stává se malebný popis,
křísící v barvité šíři zevní šat národů, věků," kultur,
lJměleckých period. Ačkoli při tom Gautier nejednou
upadá do jakési statické ztrnulosti, přece :většinou