Mu2ovE' II OSUOY.

1 nt

podmínku opravdové'krásy. Victor Hugo slyší
nejlépe vnitřní hlas básnické inspirace na břehu moře
neb na tržišti vlnícím se vzbouřenými zástupy.
Leconte de Lisle mluví se starými mythy a s pravěkými
plemeny nejraději v studené samotě učencovy
studovny nad zavřeným svazkem Ved neb Aischyla.
Baudelaire vzněcuje se k svůdné písni lásky, choroby
a zmaru se zálibou na boulevardu za večera plného
šumu, polosvětla, stesku. Gautier však hledá
inspiraci uprostřed musea, z jehož vitrin usmívají se něžné
barvy emailů a svítí dokonalá bělost mistrovsky
řezaných kamej í.

Jest stále básníkem velmi složité, učené a
umělecké kultury; kterou si připravuje za narkotikum
jako opium; Musset, prototyp naivního a
bezprostředního genia, jest jeho pravým opakem. Gautierovi
začínala poesie nejčastěji minulostí a dálkou, byla mu
spíše kulturním produktem než kypící a
bezprostřední silou. Vychoval se přímo k tomuto
raftinovanému, druhotnému umění, jež v národě bez
starého kulturního dědictví bylo by buď pósou neb
paradoxem. Procházel jako labužník dojmů starými
městy, toulal se věčně ve sbírkách a obrazárnách,
maloval pro svůj soukromý požitek spíše než pro
čtenářovo poučení neunavně kdtické podobizny
z přítomnosti i z minulosti; vyvolával si dávné věky,
zapadlé životní formy, mrtvé úsměvy. Jaký div pak,
že více než příroda volná a nedokreslená
architekturou mluvily ke Gautierovým smyslům chmurné
temnoty lesů na zakouřených plátnech starých
Hollanďanů a parky zalité toužebným světlem, jak je
maloval Watteau, rovněž duch odvozený?

·.1 Co zbývá dnes z významu Gautierova? Dnes,
kdy parnassistický směr ve francouzské literatuře
jest právě tak mrtev jako romantika? Kdy i
nejsvobodnější duchové umělečtí překonali heslo "umění