190

AFNr: NOVÁK:

hodovní síni francouzské poesie nová hostina, k níž
usedli s odměřenou vážností básníci-parnassisté, aby
pili z vína slaběji šumícího a méně opojného, - a tu
ocitl se starý věrný paladin romantismu Theofil
Gautier uprostřed nich a dav se vítati mladšími druhy
jako jejich předchůdce, pozdvihl s roztomilou
samozřejmostí rukou trochu již těžkou svou číši na
počest nového ideálu uměleckého.

Mluveno bez obrazů a podobenství: Theofil
Gautier prožil při. veškeré setrvačnosti svého
naturelu celý vývoj francouzského básnictví, vyšedšího
z romantických předpokladů. Uvězniv silou tvárné
svojí kázně v dokonalých formách svých" hutných
veršů i zdobných prós zpupné naivnosti výbojné
romantiky i raffinovaná rozkošnictví vyzrálého
parnassísmu, požívá právem slávy, že alespoň
dokumentárně zhušťuje ve svém díle nejdůležitější rysy
francouzské poesíe celého půlstoletí. Při tom nebyl
Gautier, měřen zvláště na velkých svých
současnicích a vítězných socích, duchem neobyčejné hloubky
ani šíře; naopak jeho nadání bylo krajně
jednostranné.

Ničeho nebyl Gautier tak vzdálen jako
opravdóvého myslitele; intel1ektualita jeho zakrněla přímo
pod stupňovanou nadvládou smyslového života.
Vyloučil z uměleckého díla veškeré abstraktní ideje, na
jejichž mramorových sloupech klene se zoufale krásná
poesie Vignyho i přísně vznešená básnická moudrost
Leconta de Lisle; zprvu neměl Gautier odvahy
zamysliti se, později vyhýbal se lenivě každé
spekulaci. Ale ani sociálních a veřejných ideí, jimiž
přeplnil Victor Hugo svoje básnické hymny, kletby a
vidiny, u Gautiera nenajdeme: nosil přímo na odiv
svoji tupost k nim a s odvahou výlučného umělce,
s jakou se shledáváme pouze ve Francii, prohlásil
tuto lhostejnost k veřejné náplni doby za přední