180

ARNE NOVÁK:

zkázu tu za neodvratnou obět zdravému processu
životnímu, jehož nositeli jsou "děti", lidé to
sympathičtí přes všecky své rozpory a bludy - srdce poetovo
bije pro Bazarova. Gončarov neříká vlastně "otcové"
a "děti", nýbrž spíše "dědové" a "vnuci": proti
představitelům mladého rozvratného a vášnivého
pokolení, proti Borisi Rajskému a Věře Vasilijevně stojí
jejich "babička", Taťana Markovna, opravdová
hrdinka proti bludným a marným diletantům
hrdinstvÍ. Na její straně jsou mravní a charakterní
klady života; ona dávno si vyřešila vlastním utrpením
a činorodou existencí, oč Rajskij i Věra posud
zmateně zápasí a nač dívají se s jednostranného hlediska
své nevykvašené generace: v její vznešené hrudi
jest zákon lidskosti naplněn, ale pouze proto, že
byl předem právě tak vášnivě a bolestně otřesen
jako u její vnučky Věry. Gončarov staví se zřejmě
na stranu dědů ... jen nevyspělému čtenáři může
ujíti, že obdivná a zbožná láska, oblévající postavu
Taťany Markovny, v níž pokorná a vznešená Marta
vykoupila hrdou a kající Magdalenu, daleko
převyšuje shovívavou a soucitnou lásku, do níž ponořil
Gončarov jak Rajského, tak Věru. A kladná mužská
postava, kterou positivistický básník nakreslil na
konci románu jakoby náhradou a korrektivem za
tolik zlomkovitých a náčrtkovitých figur knihy
"zavolžský Robert Owen", statkář Ivan Ivanyč
Tušin, jakýs spřízněnec strýce Adujeva i Andreje
Stolze, tato ztělesněná vidina spisovatelova o
pokroku a svobodě - přimyká se bez boje, v hlubokém
porozumění a v klidné sympathii ku pokolení "dědů",
k světu Taťany Markovny. Turgeněv a Dostojevskij
á v nové době Garšin i Gorkij ukazovali s hlubokým
psychologickým uměním a s jímavou přesvědčivostí,
že divoké a děsivé "strže" značí konečný rozvrat,
tragické ztroskotání v duších a osudech výbojné