178

ARNE NOVÁK:

rozsáhlejší své skladbě románové, k pětidílné "Strži"
("Obryvu"), a jestliže při obou arcidílech dřívějších
stál~vi'1či námětu i jeho ovzduší se svrchovanou
jistotou nezúčastněného umělce, podnikal nyní smělý
experiment, jenž chvílemi otřásal objektivním
bezpečím básníkovým.

Gončarov neklonil se nikdy k stručné a
uzavřené formě románové, ačkoliv byl mistrem
zjednodušeného a přehledného děje; spíše si liboval ve
výpravné, pohodlné šíři, ve volžském toku poklidné
epiky, kde hlavní proud slévá se ze sterých
podružných praménků. Tato technika vyvrcholila ve "Strži",
románu to s dějem postupujícím váhavě a s únavnou
téměř přítěží episodických postav i příběhů, které
ovšem nejsou pouhou nahodilostí, nýbrž důmyslnou
a svěd,omitou illustrací neb kommentářem ústředního
dění. Čtenář pozoruje přímo, jak spisovatel pracuje
pozvolna, nenuceně a se zálibou podrobností. "Strž"
na rozdíl 'od úsečné "Obyčejné historie" a
pointovaného "Oblomova" zaměňuje účinný a hutný
způsob synthetické zkratky obšírnou a trpělivou
analysou, jíž podrobuje romanopisec nejen hlavní
postavy, ale i figury podružné ... duševní život obou
velkých hrdinů Borise Pavloviče Rajského a jeho
sestřenky Věry-jest rozebírán celými detailními a
bystrými traktáty psychologickými. V tom všem se
"Strž" liší velmi podstatně od obou starších děl
Gončarova, a snad právě tyto znaky prozrazují v ní
dílo stáří; není tu pevnosti a pružnosti, chybí tu
břitká a ostrá vybroušenost, mužná kázeň nedrží tu
v otěžích ani psychologa, ani vypravovatele.

Ovšem i stará románová methoda Gončarova
proniká v nejedné umělecké úpravě díla: opět
Gončarov pracuje vydatně psychologickými kontrasty,
opět zahrocuje příběhy i povahy neočekávanou ironií;
0pět obklopuje velké postavy románu, pojaté s hlu-