17(,

ARNE NOVÁK:

život, že i ona se mýlila. Za to protichůdce Oblomova
Němec Stolz není o mnoho více než pouhé
paradigma, programní schema, člověk, jenž ve všem
vystačí, nikde se nezmýlí a dokonce si snadno
rozřeší i tak těžký problém, jakým jest jeho žena Olga
Iljinská, kdysi milenka Oblomova. V psychologickou
pravdivost této navršené moudrosti a dokonalosti
prostě nevěříme, a trpce chutná omluva ruských
kritiků, že postava Stolzova dopadla tak matně,
protože se Gončarovu na Rusi nedostávalo vůbec živých
modelů.

Tím plněji a životněji vystupuje nešťastný
Ilja Iljič Oblomov; nosili bychom dříví do lesa,
kdybychom po ruských kriticích opakovali, kolik
ruských národních slabos~í a vad poznalo se v jeHo
povadlé, churavé a unylé tváři. Nemá však význam
pouze pro Rus: světová literatura počítá jej k velkým
přísně posouzeným romantickým typům vůbec. Ale
viděl-li Goethe svého romantika chorého citu
Werthera v oparu mlh a v tragickém rámci tesknící
přírody, obklopil-li Chateaubriand svého romantika
churavé vášně Renéa gloriolou hrdinství a kouzly
exotických rájů, Slovan Gončarov postavil svého
romantika nemocné vůle Oblomova do střízlivého,
studeného světla všedního dne, do prosaického
prostředí jednotvárné měšťanské domácnosti a
tím}proneslo romantice soud nejvíce zdrcující.

II.

S revoluční prudkostí otřásla čtyřicátá a
padesátá léta starými společenskými útvary ruského světa,
jejž byl hluboký a přísný Ivan Aleksandrovič
Gončarov analysoval a soudil ve svých dvou prvních
románech. Nutkavě a neodbytně hlásí se nové po-