172

Af{:'-Jr NOVÁK:

vznesený rozum ironicky se posmíval oné pošetilé
"asijské hranici"; v básnickém tvoření se Gončarov
důsledně vyhýbal líčení lidových postav a mravů
venkovských, o kterých neměl psychol gické
zkušenosti. Ač v jeho tepnách kolovala krev rodu
kupeckého, přece zakotvil úplně a trvale ve stavu
úřednickém, jehož mechanism a zkostnatělost sice
nenáviděl a nejednou v románových dílech ostře ironisoval,
ale přece přijímal jako nutnou přítěž povolání dobře
hovícího jeho zálibě pro pořádek, pro klid, pro
pravidelnost. Pohlédneme-Ii pod studený a drsný
povrch dvou positivních postav v románech Gončarova,
jimiž jsou důslední realisté v zásadách i činech, Petr
Ivanič Adujev v "Obyčejné historii" a Andrej
Karlovíč Stolz v "Oblomovu", poznáme, že daleko více
než běžný ruský Byrokrat, jakým byl sám básník,
imponoval mu samostatný, neodvislý podnikatel,
továrník neb peněžník anglického typu a liberálních
zásad; - statkář, kotvící v púdě a žijící mezi lidem,
nebyl Gončarovu ani sympathickým zjevem, tím
méně žádoucím ideálem. Svobodný muž dle moderní
představy Gončarova nelpí stále na jednom místě
v témže ošumělém chalátě a na starodávném
rodinném divaně, nýbrž má křídla, která jej nosí po šírém
světě; i Gončarov sám, který byl po celý mužný
život přikován k psacímu stolku ministerské
kanceláře, připial si je jednou a na "fregattě Palladě" obeplul
svět a napsalo své cestě barvitá a vzletná pojednání,
jež se počítají ke skvostům ruské prósy - v románech
však Gončarov naprosto neužil nikde těchto mocných
dojmů svých vnímavých smyslů.

Úředník finančního ministerstva, chef censurního
oddělení, redaktor vládních novin, konečně
pensionovaný skutečný státní rada nevyhledával styků
s literáty, ba vyhýbal se jim, ač kdysi Gercen a
Ogarev patřili k jeho přátelům, iač dva tak vynikající