MU;lovf A OSUD\'.

171

vyložena 'táž vývojová perioda reformy a revoluce
na Rusi. Bylo-Ii r. 1912 vřele vzpomínáno památky
stých zrozenin Gončarova, jest to jen zásluhou
ruských intellektuálů, kteří v něm vidí typického nositele
západoevropské· kultury a spravedlivého soudce
ruského života právě s hlediska tohoto kulturního
západu; širé však davy čtenářů, lid, mládež, ženy,
neodložily dodnes zdrželivé reservy k básníku
"Oblomova", ačkoliv se již ve škole učí, že vytvořil
jeden z nejhlubších a nejpravdivějších typů ruské
duše národní.

Nad osobností i dílem Ivana Aleksandroviče
Gončarova rozestírá se vážný, vyrovnaný klid; nikde
.nevystupuje ušlechtilý a střízlivý gentleman, přísně
šetřící společenských konvencí a velkoměstských
forem, ze svého, pečlivě chráněného závětří a 'naprosto
neuznává za vhodné ani mísiti se do veřejného života,
jejž pozoruje všestranně a jemuž podivuhodně
rozumí, ani vystavovati svou osobnost na odiv v dílech,
kterým věnuje celý život ve vážné kázni svědomitého
a jen zvolna pracujícího umělce, Gončarov, jenž
v líčení hospodářství Am1Y Pavlovny Adujevé a ve
"Snu Oblomova" mistrovsky, ba přímo homérsky
vylíčil ruský venkov, či lépe venkovské hnízdo
šlechtické, míse ironická pozorování do popisu
patriarchálního, byl sám synem povolžského venkova,
ale zprvu za dob studijních Moskva, pak daleko
vydatněji Petrohrad amalgamovaly jeho povahu,
takže platí právem za typického velkoměšťáka ruské
literatury. Gončarovo srdce - a to bylo hluboce
utajeno pod uniformou vysokého úředníka, pod
společenskou konvencí měšťáka, pod evropskou
kulturou intellektualisty - nezapomnělo vlastně
nikdy na venkov, leč snilo o něm jen jako o
nenávratné dálce, dětské pohádce, elegickém přeludu,
kam není naprosto možno se vrátiti, zatím co po-