ARNE NUVÁK:

lidské sudby každým výjevem, jen jakoby
nonchalantně zachyceným.

A naše genrové umění, kterému jsme uvykli
eufemisticky přezdívati český realismus? Vyplýtvali
jsme na ně v posledních třiceti letech dosti sil:
zmaloměštěli jsme svými maloměstskými obrázky, stali
jsme se příliš opakovanými pohledy do rodin
krátkozrakými, prach viřící v předměstích; kde stály naše
fotografické aparáty, dusí nás přímo. A přece jak
mělce, jak chladně, jak povrchně jest to vše žito,
jak libovolně arranžováno bez přesvědčivé
zákonnosti, jak nedokresleno, jak smyto, jak rozmazáno!
Žijíce málo intensivně svou přítomnost,
reprodukujeme ji bez intensity; promíjejíce srdci zdlouhavý jeho
tep, nečiníme ani na své smysly přílišných požadavků
a nároků. Skutečnost nám dopola uniká, a to, co by
mělo být jejím stupňovaným zobra'zením, jest jen
matným jejím odrazem. A proto za naším genrovým
uměním ať slovesným ať výtvarným nerýsuje se nic
obecně lidského, nic bytostně národního, žádný zákon
života, žádná tragika věku. Nejvýš trochu šedivé,
dusivé, mrzuté nudy, šklebící se v jizbách, kde
neměli síly zotvírati okna vstříc slunci.

Nezapírejme si Své mdloby: přísnost k sobě
samému jest nejúčinnější disciplinou národa. Když
psal, nikoliv, když žil Dostojevskij svůj deník, byl
chvílemi až krutě přísným k svému národu, jenž již
tehdy byl i duševně velkým národem. A dnes po
čtyřiceti letech mohou jeho slova býti i v cizí zemi
požehnáním.

~~.

~.
v.v •