MUŽOVÉ A OSUIJY.

Hi7

nazíraných, pro trpěných a promítnutých scen z
šedivého toku života, lyricky st upňovaný sled
drobných výjevů každodenního živoření, ale tak, abychom
neodvratně cítili stále neodčinitelnou spoutanost
této marné existence. Tak hraje Čechova a Gorkého
Stanislavskij s Moskevskou družinou: v inscenaci,
v režii, v gestu, v dekoraci není jim pranic tak
nicotným, pranic tak nepatrným, pranic tak
všedním, aby se tomu neoddali vášnivě a plně, aby to
nezasazovali s pokornou zbožností do celistvého
obrazu, aby krvavou intensitou svého podání
nenaznačovali, že za každým maličkým, šedivým a
střízlivým faktem skrývá se cosi strašně důležitého,
často celý osud lidí zakletých do bídy a nudy
nicotného bytí.

Snad na scéně dá se snáze než v knize a na obraze
uhodnout, že opravdovým ruským umělcům, i když
si tvoří pouhý genre, jde o cosi vyššího. Na střípku
všedňoučké, často pošetilé scény zrcadlí se jim celý
člověk, trpící a bloudící, ale nikdy bez plamínku božství:
odtud ta intensita podání, ta něžná pozornost pro
detail, ten dotek měkký a důvěrný. Proto miloval
Dostojevskij obrazy Makovského, Perova a Rěpina, že viděl
jejich figurami hloub do vážnosti života, že za jejich
ovzduším otvírala se mu atmosféra vyššího poznání
zákonnosti lidské existence, že genrovou scénu
pojímal jako zkratku osudu. Nepřeceňoval svých
lniláčků; přiznával si, že prozatím hlavně jen slibují;
volal okouzlen mladistvým mistrovstvím Rěpinovým,
"Ano, pane Rěpine, ke Gogolovi je strašně vysoko:
nezpyšněte nezaslouženým úspěchem. Náš genre
je na dobré cestě a talenty jsou, avšak něčeho se mu
nedostává!" Rěpin uposlechl tohoto hlasu příliš
sví'ldného a neustrnul na vněšnostech genru - a teď
stojí, maluje-li genre, tam, kde jsou Turgeněv,
Dostojevskij ve svých genrech: dává prozařovati totalitě