16-

ARN~ NOVÁK:

intensivně rozmarnou hru chvastavého hovoru lovcu!
po honu, hned zas vpíjeje slavnostní náladu sváteč.'
ních literáků notujících si z plných plic v kostele,
Dostojevskij si uvědomuje stále znovu, že jest doma
mezi svými, uprostřed ruského lidu a ruské přírody
a dává se unášet tím blahem. Rozhodně prohlašuje
ve smyslu základní otázky svojí stati: procul este,
pro/ani; jest přesvědčen, že ve Vidni nezachytí diváci
nic z ruského vzduchu proudícího z obrazů, že
jednotící nálada spojující děje, scenerie, figury jednotlivých
obrazů v organické celky vyprchá i nejpozornějšímu
neruskému návštěvníku výstavy - ale tím
důtklivěji nutí svoje krajany, aby se zasvětili požitku
vyvěrajícímu z oddání se těmto ruským genrům.

Neznám národa, jenž by byl dovedl vložiti tolik
umělecké kultury do nepatrného genru vybírajícího
malý důvěrný výsek z běžné, nepatrné skutečnosti
jako právě Rusové, jejichž umělci předstihli i svoje
anglické mistry Fieldinga a Dickense, Hogartha a
Wilkieho. Anglie, která v největším básníku tohoto
směru, v Dickensovi, vykupovala se z genrového
pojímání reality širým a osvobozujícím humorem,
nežije dnes již, alespoň ve vrcholných svých zjevech,
z interpretace genru. Rusko se k ní však vrací vždy
znovu. Poslední ruské umělecké vítězství na západě
značí úspěchy ruského divadla; dramatikové i herci
yyhráH tu současně bitvu. Avšak čím jsou dramata
Cechovova ze sklonku jeho života, čím "Strýček
Váňa.", čím "Tři sestry", čím "Třešňov)r sad" a čím
obdařil nás Oorkij v "Měšťácích"? Tu není
dramatické architektury, tu není charakterů rozvitých až
k nutným konfliktllm, zde schází velká konstruktivní
idea i mravní pathos, slovem vše, co tvoří moderní
drama od Kleista a H ebbela k Ibsenovi. Za to dává
nám Čechov i Oorkij cosi specielně ruského: scenické
.umění genrové, dramatisovanou řadu. intensivně