Mu2:0VÉ A OSUDY.

165

tvůrcům Platona Karatejeva a Soni Mdfl1lel",dovny:
znovuzrození evangelia uprostřed chudoby a bídy,
evangelia, jež jest září a jasem, evangelia svítícího
rembrandtovským temnosvitem do všech pustin a
nocí prokletého života. A co řekl Dostojevskij, básník
tohoto náboženství, malíři jeho Oeovi, tvůrci "Tajné
večeře" a "Ježíše před Pilátem"? Zda podal mu ruku
a uvítal jej jako bratra? Nikoliv, Dostojevskij,
neúnavný hledatel jiskry božství v člověku, napsal
o něm dva drtící řádky: "Tu není nic vyloženo, tu není
historické pravdy; tu ani pravdy genru není, tu je
vše falešné." Nevím, zda čekal Oe na dobré slovo
Dostojevského; nevím, zda zabolela jej příliš tato
věta; vím však, kolik osamělé tragiky geniovy
odhaluje tento případ. Oenius stojí sám, opuštěn,
strádá tím, že skoro nikdo mu neporozumí: když
však přijde duchovní blíženec, bratr jeho touhy,
přítel jeho snů, druh jeho nadějí - nepozná ho,
spoután a vázán jednostranností, která je podmínkou
i kletbou genia. Který tragik nám zbásní tento
strašný osud?

Tichý obdivovatel zamračené a chudé ruské
krajiny, rozhodný odpťtrce honosných maleb
historických, přísný a chvílemi nespravedlivý soudce
náboženských pláten náhle se rozjaří, rozohní a
radostně rozhorlí, jakmile upře pronikavý a
neumdlévající zrak na charakteristické ruské obrazy genrové.
Ke chvále drobných dťtvěrných scén malovaných
štětcem Mak~ovského, Perova a Rěpina Dostojevskij
zapěl několik strof v próse, na nichž leží vlídný svit
oddanosti, pohody a něhy: zde ustoupil kritický
soudce výtvarných děl úplně homerskému epikovi,
rozumějícímu řeči věcí a naslouchajícímu jí pozorně
a bez únavy. Prožívaje celou rozradovanou bytostí
intimní slast maloměšťáků okouzlených v světnici
ptáčníkově rokotem slavičím, pak sleduje neméně