164

AI{Nt. NOVÁK:

sátých let, společností, v níž sám byl vyrostl a z níž.
prchl "na step". Jen tak vznikl ve "Vojně a míru"
román nejpalčivější. skutečnosti a nejživější
přítomnosti, ono epos, jež jest zároveň velkou dějinnoú
filosofií moderní Rusi, a nikoliv triumfem
archaeologického umu, evokační čaromoci, přisné
impassibility. Jen tak by-Io možno, aby v něm postava Platona
Karatejeva ta,k in ten si vně, tak horce, tak bolestně
ztělesňovala nejosudnější životní problém Tolsté)1o
z konce šedesátých let, problém oproštění,
znovuzrození v evangeliu a v oběti. Neosměluji se v této
souvislosti mluviti o našem historickém románu.

Dostojevského soud o náboženských obrazech
Geových překvapí podivnou směsí důmyslné a
upřílišněné theoríe a příkrých nespravedlivých postřehů;
není to poprvé, co Dostojevskij jasnovidně proniká
až ke kořenům některé ideje, aniž by při tom
překonal vlastní bezradnost v otázce umělecké její formy.
Čím výše staví myšlenkové i emoční cíle náboženské
malby, tím odmítavěji dopadá jeho úsudek o
biblických komposicích Geových ... nespolehejme příliš
na správnost jeho názoru o "Tajné večeři" ...
Zamyšleme se raději o historické ironii tohoto případu,
o hořkém smutku, vyvěrajícím z poměru Gea a
Dostojevského. Je-li ve výtvarném umění ruském vůbec
analogie pro biblické vise a chmurné legendy
Dostojevského, pro úchvatné vidění opilce Marmeladova
o Kristu soudci, pro dantovský výjev mezi
Velkoinkvisitorem a Spasitelem, pro duševní svět starce
Zosimy, pro ono celé freskové evangelium přeložené
do mystického jazyka ruského rozkolu, jsou tyto
analogie kromě několika kamenných hrůz
Antokolského jenom na obrazech Kramského a Gea.
AHi u Holmana Hunta, ani u Gebhardta, ani u
Uhdeho, nýbrž i těchto dvou mistrů Tretjakovské
galleriejest plně uskutečněno to, co tanulo na mysli