Mu20vÉ A OSUlW.

163

ramzinových, přes veškerý vliv romanu Waltera
Scotta, přes všecko úctyhodné úsilí Alexeje Tolstého
o stvoření velké historické tragoedie ruské znamená
historický román, historická povídka, historické
drama o mnoho méně než v západních literaturách
slovanských, než u Poláků a než u nás. Rusům
naprosto chybí onen historicko-elegický tón, jenž
glorifikuje minulost a hledá jen v ní opravdovou velikost.
Naopak, velcí ruští spisovatelé cítí na rozdíl od
básníků polských a našich, že sami žijí ve velké době
dějinných přerodů, společenských a kulturních
formací, že právě zde mohou a mají hledat hrdinství,
velké osudy, tragický rhytmus činů i tuch. loni
píší historické romány - avšak historické romány
své doby, neboť čím jiným jsou "Hrdina našeho věku"
od Lermontova, Gončarovův "Oblomov",
Turgeněvovi "Otcové a· děti" neb Dostoj evského "Běsi"?

Leč namítnete mně: což Tolstého "Vojna a mír",
tento prototyp historického románu vůbec?
Nezabíjí jedním rázem vyslovení toho jména všecku
argumentaci, podnícenou skepsí Dostojevského? Nikterak.
Tolstoj nepostavil se ve "Vojně a míru" příkře proti
západnímu románu historíckému, jak jeho vrcholky
značí V. Hugo, G. Flaubert, K. F. Meyer, pouze
hromadnou psychologií dějin, nýbrž ještě věcí
podstatnější. Kdežto básníci historických románů na
západě prchají do minulosti před svou dobou, kouzlí
si suggestivně a s evokační silou věku kulturní oblasti,
společenské scenerie, do nichž nedoléhá pranic z našich
zápasů, krisí, nadějí, postupuje Lev Tolstoj opačně:
aby porozuměl vůdčím silám přítomného Ruska,
sleduje jeho kořeny zpět, a tak jeho román mohl by
se obdobou k veledílu Tainovu, komponovanému
příbuzně jmenovati "Počátky současného Ruska" Ř
vše, o čcm Tolstoj psal z napoleonské velké doby,
hybalo dle jeho ikušeností stále ještě
Ruskemšede
*