Mul-ovl": A OSUDY,

159

porozuměli. Nelze' ani vteřinu pochybovati o tom,
že by Dostojevskij roznítil a nadchl se celou svou
bohatou a štědrou duší, jednaló-li by se o to, aby na
Rusi porozuměli čemukoliv krásnému- a živnému,
co by přišlo ze západu ... odkud ta nevšímavost
v opačném směru? Dovolte připomenouti, že na vlas
tak jednal největší protinožec Dostojevského Goethe,
přece arciotec tak zvaného světového písemnictví,
založeného na vzájemné výměně literatur národních.
Staraje se s krajní pečlivostí o to, aby Němci poznaJi
kterýkoliv vynikající slovesný zjev západu i jihu,
východního pravěku i soudobé poesie lidové, díval
se stařec Výmarský lhostejně na to, zda také
literatura jeho národa proniká do ciziny. Vyvrátil-Ii
dějinný vývoj posledních 25 let Dostojevského skepsi
o možnosti porozumění kultuře a literatuře ruské
na západě, zůstává i na dále jeho iGoetheova
lhostejnost k exportní propagandě činem mudrcovým.
Národ, i když vytvořil umění hodnotné a svérázné, jež
může obohatiti též cizince, neshání se po jeho uznání
cizinou, nedělá mu cestujícího jednatele a
korrespondenční kancelář, nýbrž, čím jest si více jist hodnotami
svých výtvorů, tím klidněji čeká - tomu učí i Zeus
z Výmaru i křesťan a vyznavač z Petrohradu.
Opravdový a horoucí zájem ciziny o literaturu toho onoho
národ bývá podmiňován touhou a potřebou,
vyvěrající z vnitřní nutnosti a úzkosti národní psychy.
Kdy našla si Evropa, dotud nevšímavá k sotva
vznikající literatuře německé, Werthéra? Tehdy, když
pocítila ony krise citovosti a vůle, jejichž Werther
je evangeliem. Ruský román TurgeněvCtv,
Dostojevského a Tolstého mohl naifti porozumění teprve
tehdy, když Francie, unavená mechanismem a
materialismem' naturalistické"své prósy. prahla po pathose
mravním, po hodnocení ethickém, pci mvsteriu oběti
a vykoupení. A jak bychom si vysvětlili nepopěrný