15G

AHNE NOVÁI(:

sáhlo virtuosity v assimilaci všeho cizího. S
obdivuhodnou pronikavostí vystihl tu Dostojevskij dvojí
protichůdné tíhnutí nejen ruského, nýbrž i všeho
slovanského duchovního vývoje. Na jedné straně
nejkrajnější schopnost přijmouti, ovládnouti,
přivlastniti si cizí prvky osvětové, někdy až za cenu vlastní
duchovní samostatnosti: dychtivý. a udychtěný
kosmopolitism, skoro šílený let, jímž se má dohoniti
ostatní Evropa, pofrancouzštění a poněmčení poesie,
filosofie, historiografie; slovem vše, zač platila ruská
literatura daň otroctví až po Puškina a Gogola. Ale
na druhé. straně, když odhodí se kosmopoli.tické
masky a všesvětové kostymy, schopnost vytvořití
z plnosti národního života a z hlubin národního
myšlení, umění tak svérázné, samoprávné a vyhraněné,
že cizinec chápe je pomalu, namáhavě, pozdě.
Podtrhuji slova z hlubin národniho myšleni; a zastavuji
se, abych rozvinul několik literárních myšlenek, jak
podnítil je Dostojevskij jinou, starší statí knihy,
"P-bov a otázka umění", zaostřených polemicky
proti "Sovremenniku" r. 1861.

Prvou možnost slovanského duševního života,
možnost světoobčanského přizpůsobení a přilnavého
napodobení, vyčerpali jsme ve své literatuře až na
dno. Obrodili jsme své básnictví v duchu a formách
německé romantiky a chtějíce se od ní osvoboditi,
učinili jsme to po mladoněmecku. Přesytili jsme se
jednostranností německých vzorů a podněti't a léčili
jsme literární svou dispepsii výlučnou francouzskou
stravou; postupně jsme zasedali u tabule Parnassistů
s královským stínem, ale přece jen stínem Victora Huga
v čele, u stolu naturalistů a posléze u vybraných,
ale krátkých hodů symbolistů. Teď však cítíme
všickni, že konečně udeřila, výstražným i zvoucím
tónem zároveň, hodina, kdy bychom měli nejlepší
síly své bytosti zasvětiti ztělesňování možnosti druhé: