MUŽOVť: A OSU DV.

15-

zájem clzmy; druhým symptomem jsou mu
francouzské překlady Gogola a Puškina, pořízené
zprostředkováním Turgeněvovým.

Avšak Dostojevskij stojí v celku chladně k oné
horlivé snaze získati si interess o ruské umění pera
i štětce na západě; leč není to vlažná lhostejnost,
nýbrž moudrá prozíravost.. Dostojevskij pevně a
horoucně věřil v kulturní missii Ruska v Evropě;
častěji bývají citována právě z "Deníku
spisovatelova" hrdá slova vášnivé messianské víry,· v nichž
slaví vlastenectví své nanebevstoupení: "Každý
velký národ věří a musí věřiti, že v něm a pouze v něm
jediném záleží spása světa, že žije toliko, aby vstoupil
včelo všech národů a dovedl je k nejzazšímu cíli,
který jest jim všem předurčen ... Veliká domýšlivost,
víra, že chce a může světu říci poslední slovo, je
zárukou nejvznešenějšího života národního." Tato
zanicená a pyšná víra nečinlla Dostojevského
nedočkavýma nesoudným honcem okamžitého. úspěchu
ruského ducha; nezapomínal, že úspěch není ještě
porozuměním, z jakého může jediné vyrůsti d}lchovní
vítězství. Naopak ve své stati, která nám Cechům,
právě teď nemírně a chvatně se shánějícím po
rychlém uznání ciziny, připadá tak časovou a tak
poučnou, Dostojevskij soudí se zdrželivou skepsí o tom,
že by ve Vídni a v Paříži chtěli a hlavně dovedli
porozuměti ruské duši v jejích bytostných vztazích k
přírodě, k všednímu dni, k veselí života a k chmurám
severní oblohy. A opět, jakoby článek byl psán
nikoliv o Rusku a o Rusech v sedmdesátých letech,
nýbrž o Čechách a o Češích na pokraji dvacátého
věku, se čtou Do~toj evského věty o tom, jak nesprávno
by bylo očekávati, že Evropou bude stejnou měrou
naměřeno Rusku za to, že os~ojovalo si, chápalo a
pronikalo tak intimně celou západní vzdělanost,
veškerou literaturu germánskou i románskou, že do-