150

ARNE NOVÁI\:

stavců tohoto "Monologu", jest vlastní thema knihy,
dané již jejímÁnázvem. ŘeklJjsem výše, že Theer
sladil řešení myšlenkové s řešením hudebním: do
středu knihy, kde dominují)iořké pessimismy
"Opuštěného lomu", "Tragické cesty" a "Děsu minulosti",
vložil všecky záporné temnoty svojí duše, temnoty
samoty, temnoty nenaplnitelné touhy, temnoty
odcizenéllO milování, temnoty žárlivosti... zde vše
má drsnou prudkost, krvavou pravdivost, černou
vášnivost aneb zas stesk bez naděje, bez úlevy, bez
úsvitu. Tomuto fortissimu úzkosti a zoufalství
předesláno jest po prologické zpovědi umělcově několik
básní, prosycených kouzlem a smutkem hudby, touhy,
vzpomínky. .. pianissima lyrikova; osvobozující
hymnus Smrti jest posledni z nich. Velmijemně
promyslil a instrumentoval Theer přechod od
pessimistického jádra knihy k jejimu kladnému a vítěznému
finale, onu vlastní otázku, jak "Úzkosti" se mění
v "Naděje". Nejprve vykoupe se duše básníkova
v posvátných silách živlů, a když, mluveno řečí
faustovskou, byla takto sestoupila k "Matkám",
může porozuměti bolestnému štěsti tvúrčiho umělce
i svobodným duším všech věcí, jež jsou krásou pro
krásu, ba ani odvěký dualismus kouzla a skepse,
opojené síly a rdousivého dravce nemúže ji vrhnouti
nazpět ... duše chce prožívati zmužile chvíli okouzlení.
Kruh jest uzavřen: ještě jednou nad městem ve výši
za srpnové nQci prožije básník nástrahy smrti, ale
nepodlehne. Ctenář, jenž prošel pozorně lyrickým
dramatem jeho knihy, uvěři, že mohou, že musí
"Úzkosti a naděje" končiti mužnou modlitbou:

"Ú, kouzlo přerodu! Ú, tajemnýchšfav nitra

ty chvíle čarovná! Bůh - vznět a proud a svit
mne vdechne, s povrchu až země budu smyt!

Ú,. štěst.í! V jeho žilách kapkou krve být

a srdcem slunečným hřmět v nová, věčně nová jitra!"