Mu7.0vf: A OSUDY.

149

zazní erotické tóny na místech nejdramatičtějších:
když básník kontrastuje hrdý sen jinošství s mdlou
realitou života; když vycení žárlivost naň své zuby;
když vědomí samoty se přepodstatňuj e v pocit
umrtvující pouště; když po rozchodu účtuje poeta s ženskou
představou "věčnosti" v lásce; když v rybím pohledu
ženském rozevírá se naprostá jistota odcizení. Než,
erotika Theerovy knihy vrcholí tam, kde zároveň
vystupňován jest jeho pessimism: v d~lších
skladbách "Tragická cesta" a "Děs minulosti". Obě básně
patří úzce k sobě: totéž cyklické pojetí, táž trojí,
ostře prokreslená ženská podobizna, totéž děsivé
spojení rozkoše a ukrutenství, táž kletba nenávratné,
ale přece nezapomenutelné minulosti. A co
vyvolává si básník v těchto tragických reminiscencích
ze svých erotických románů? Zda něhu, zda splynutí,
zda rozkoš? Nikoliv, jenom onu hrůzu náhlého
odcizení, onen vniterný povel, jenž vytrhl z milenčina
objetí a přikazoval: "To opusť, všechno jest lež!"
Hlas duše byl silnější než hlas sl11yslí't i lásky.

Daleko mocněji než ve "Výpravách k Já" dal
mu Theer zazněti v přítomné knize. Vedle hudebního
principu značí tento filosofický živel největší nový
klad "Úzkostí a nadějí". Druhdy ozýval se tento
hlas u Theera jen jako záporná, odmítavá skepse,
která rušila illuse smyslů; dnes však jest to opravdová
intel1ektuální síla, která, překonávajíc celou soustavu
nihilismu, dává konečně člověku peruti k odvážnému
letu do dalšího života. Vedle tragického dialogu mezi
smysly a poznáním tvoří základní motiv "Úzkostí
a nadějí" veliké duo Smrti a Života, a celé "Úzkosti
a naděje" dramatisují myšlenkový rozvoj od
nihilistické samomluvy "Smrt zpívá" až k závěrečnému
"Monologu srpnové noci", kde vítězí pocit a radost
věčného života, věčného ruchu, věčného rhytmu.
Přerod, jejž básník vložil do dvou posledních od-