142

ARNE NOVÁK:

klap, klap-klap cosi za ním zadupá, ohlédne se:

Hrůza, hlava biskupa." Poutníci 1íčísvou nábožnou
cestu ze středověké Prahy ke hrobům apoštollt
v Římě touto veršovou malbou: .,A lidi cizích řečí
a jiných mravů zřeli a vždycky jsme se s nimi dost
dobře srozuměli." Romance o Lancelotovi počíná
slibnými verši: ,,2 pramene v lese koně pili, a rytíři
se spolu bili. Před časem setkali se kdysi a mužný
souboj slíbili si." Ve Vídni t. 1217 hovoří vévoda
Leopold před ~ křížovou výpravou k ctné své choti
tato básnicky neetná slova: "A k tomu všemu pak
já slovo dal už panu císaři Ottě - má choti rozmilá,
je to zlý čas, hotové bludiště totě." "Satan" vbodává
hříšné své pohledy na zbožnou křesťanku, jejíž ctnost
pohnula Machara ke hříšné sloce: "Chodívala do
kostela, slušně zraky klopíc, hříchy svoje vyznávala,
oči v slzách topíc." Ale zavírám knihu: nechci
citovati více.

VI II.

Dojista v těchto zrůdných úpadkově
mechanických verších není vyjádřen ani dnešnl Machar,
kterého jsme se pokusili odlišiti od Machara dřívějšího,
lepšího, dynamického. I dnes ještě zůstává v
nejlepších svých kusech úsečným a břitkým mistrem
hořkých dějinných point, drsným pánem hutného
a mužného slova, hospodárným umělcem sytého a
jadrného verše. I dnes ještě umí občas odhaliti
pregnantní scénou, nezapomenutelnou figurou, krvavě
tragickou situací zlomek dějin, úryvek osudu, tuchu
věčnosti. Tak stiskne v "Barbařích" báseň" Kismet"
čtenáři přímo hrdlo zhuštěnou hrůzou všetečného
pohledu pod milosrdný závoj sudby. Tak projede
v téže knize báseň "Jeptiška" s krvavým výkřikem
bolestné rozkoše srdcem jako nabroušený a náhlý