MlI7.ovf' A OSUDY.

1:l7

skutkem hrozbě arcibiskupově, neroste z
universitního bohoslovce ve vůdce lidu, nekráčí bohatýr~ky
na hranici: prostě rekapituluje v dojaté a
nestupňované vzpomínce jednotlivá údobí svoje činnosti; a
touže statick.ou methodou podáni nám nejen
meditační rekové reformační, jako Chelčický neb Hus, ale
í dramatičtí mužové činu, jako Luther neb CromwelI.
Krvavý Jan Mydlář nestíná čtyřiadvacet hlav na
Staroměstském náměstí - on koná o popravě pouze
vyčerpávající přednášku. Valdštýn, svůdný problém
pro veškeré historické dramatiky a dramatické
historiky, nezjeví se nám v napiaté bezprostřednosti:
jeho tělo tlí již v Kartouzích u Jičína, když podává
Jaroslav z Martinic svou dÍlkladnou, Leč v podání
mdlou relací o celé jeho tragedii Vilému Slavatovi.

Macharův poměr k vlastním epickým dějům
a ·postavám není jen ideově nedomyšlený a osobně
vlažný; není ani básnicky bezprostřední. Mezi
básníkem a jeho hrdiny i příběhy stojí cosi, co brání
mohutnosti uměleckého dojmu. Co odcizuje většinu
skladeb čtenáři. Co mělo býti přemoženo,
přetaveno, zdoláno.

Jsou to Macharovy historické prameny.

V.

Machar zpracoval ve svých posledních třech
knihách obrovskou dějinnou látku. Středověk a tři
století novověká, historii církevní i světskou, vývoj
renaissančního umění i náboženské reformace,
papežskou "chronique scandaleuse" i anekdotický
m:lteriál k dějinám vlašského malířství. Zabral se
do mnišských ~kronik a pročetl profánní dějepisy;
přihlédl sem tam k věrohodným aktům a nepohrdl