Mu2oVJ: A OSUDY.

Jen výjimečně odhaluje své postavy v prudkém
rozporu vnitřním. Čeká, až děj vychladne v
dějepisný příběh. Zaujme k burácení historických sil
vzdálené a mnohdy i opatrné stanovisko, aby ho
vlny nestrhovaly a nebrotiIy. Odstoupí od velké
figury, dokud vášnivý var jejího srdce i osudu
nesesedne se v studenou úvahu monologu. Opravdovým
epikům houstne vypravování namnoze v napiaté
drama; dialogické části přecházejí v soustředěnou
stichomythii; vše se mění v pohyb, v postoj, v
mimiku. Naopak maji u Machara převahu přímo formy
protidramatické, v nichž pohodlně a poklidně vládne
statický, ko~mplační, trpný názor o životě.

Nevpadáme doprostřed diplomatické akce, která
nelítostně zatahuje kličku kolem hrdla rekova a tím
zcela přesunuje světovou rovnováhu; teprve, když
vše jest zkoncováno a odbyto, zasedne zpravodaj
ke stolku a buď v soukromém dopise nebo v
politické relaci podá čistě vypracovaný referát o celém
průběhu. Nestřetneme se, zatajujíce dech, s hrdinou
v napiatých hodinách jeho krise, kdy celá bytost,
vydrážděná k nejvyšší intensitě, vzpírá se kvačícímu
osudu, nýbrž někdy v prázdni stáří, skorem nad
hrobem, v meditační slabosti vypoví nám umoudřelý
rek v soustavném monologu urovnaný průběh svého
života pěkně po pořádku. (Ach, těch nekonečných
monologů u Machara! Nenenáviděl monologl't
nadarmo dramatik od hlavy k patě, jakým byl zralý
Ibsen!) Nemísíme se do vražedných bitev
barbarských císařl't a kráil't, ani do úskočných piklů
vlašských papežl't, kdy pod divými kopyty cválajících
vášní padají masky křesťanství s korunovaných a
infulovaných hlav; musíme počkati, až kdesi v temné
a bezhlasé celle klášterní podá o nich mnich-kronikář
zřeďující a triviaIisující zvěst. Před našimi zraky
nevznikají obrazy s úsměvem náhle zrozených polo-