126

ARNE NOVÁK:

cích keřích růžových, po laskání krásné ženy,
probírá se zvolna intel1ektuální díl našeho já z mrákot
a hledá analogie: Kdy, jen kdy byli jsme takto zdrceni

a rozdrceni? i

Před týdnem na předměstí, když jsme bloudili
nekonečnou činžovní třídou s vysokými domy a bez
kusu modrého nebe, s nesmírným po~tem
pravoúhlých příček a bez nejmenší vegetace; bylo to
tehdy, kdy chodili jsme dům od domu, hledajíce
přítelův byt a nenalézajíce ani jeho, ani perspektivy,
která by nás potěšila? Či bylo to před rokem, přede
dvěma, nad nově se hromadícími svazky
historického románu tak ušlechtilé tendence a tak ubohé
stavby, kdy jsme bojovali celou silou své vúle proti
usnutí a kdy jsme si v utrýzněné hlavě s námahou
rekapitulovali figury, děj, zápletky? Nebo tenkráte
za časú kvetoucí mladosti a pověrčivé oddanosti vědě,
kdy jsme na konci sexty opakovali na rychlo celou
dějepisnou látku, historii středověku v přehledě,
rozvrhnuvše si na každý den tři století? ,,0, krásná
dobo mladých vděkú, 'jak marně ždáme po tvém
věku ... !"

Ale všecky analogie ani nepomohou, ani
neuleví. Prostý čtenář jde jednoduše za léčivým
osvěžením: vyslechne Beethovenovo smyčcové kvartetto,
navštíví velkou firmu květinářskou, dá se polaskat
sestrou, ženou, nebo milenkou a nepřipustí si ni
jediné výčitky svědomí věků. I kritik by zvolil rád
jeho osud, avšak nesmí. Má mravní úkol, čestné
poslání, vznešenou missi, jak se říká; musí najíti
důvod, kde čtenář si konstatuje dojem, musí pěkně
trpělivě, dí'lkladně, věcně rozanalysovati motivy
souhlasu či nesouhlasu, musí uvésti nahodilé své
rozladění na obecné esthetické zákony. Musí, musí,
musí ... Spartam, quam nactus es, orna! Nuže,
jménem Páně!