Svědomím věků.

DOjem tří Macharových historických knih, které

touží býti přečteny v jednom dechu, bez přerývky,
s nejkrajnějším sebezapřením, jest slovem zdrcující.
Nejen prostý čtenář, jenž čítává rozkošnicky,
sobecky, vyhěračně, ale í kritik, jenž naučil se vzpírati
dúkladná břemena literární, je po četbě těchto
veršovaných sedmi set padesáti stran zdrcen a rozdrcen.
V uších hučí ještě jednotvárný iambický spád věčných
monologů, odříkávaných císaři a papeži, malíři a
světci, reformátory a kurtisánami; před očima se
v šedivé změti koulí zástupy barbarské, sektářské,
selské, v nozdrách stále čpí sladká krev a štiplavý
dým, mdlý olej malířských palet a uspávající
kadidlo vlašských kostelů ... vše smícháno, zmateno,
divně zkříženo, - ale celý organismus jest rozdrcen
nelítostným přívalem nezřízené té chaotičnosti.
Kvapně čerpáme čerstvý vzduch do plic, v prudkém
prostocviku vzpružujeme ochablé svaly, rozhodně
protíráme zraky, před nimiž tančí nervosní mžitky.
A zatím, co smyslová část naší bytosti touží po
léčivém osvěžení, po dobré komorní hudbě, po kvetou-