MlJ2ovf' A OSlIDY,

123

přesnou strategií a provázený ironickým pošklebem
- tak operuji všecky postavy Šaldovy - stojí
Melchioru život a Varjana tvůrčí, ano vitální sílu, ale
Varjan, krčící se před smrtí jako úplný žebrák na
kost vyhublý, cítí, že provedl jediné, co mu mohlo
pomoci alespoň na chvíli přes černou propast nudy
a zoufalství, totiž experiment. Experiment, jenž
rozvíjí, experiment, jenž zabíjí.

Klene se snad nad tímto světem zoufalých
dobrodruhů, sázejících vše na jednu zločinnou kartu
experimentu, vyšší mravní řád, v němž jejich osobní
bludy budou přeměněny v kosmícké nutnosti, a
v němž utrpení jedněch vyrovná mravní bídu
druhých? Šaldova hořká a zamračená kniha odpovídá
záporně. Neschází jí dojista ethický smysl a cit pro
křivdu i vinu; naopak zpívá tu na několika stranách,
hlavně v doslovu" Ironického žívota" a v některých
úvahách Erny Landové, vysokými a horoucími tóny.
Ale tento cit, nejlepší a nejmarnější náš statek, jest
na světě patrně k tomu, aby jej osud ironisoval
perfidními poličky do tváře. Plukovník Munz, voják od
kosti 'S valentinskýl11 vědomím cti, nosí v hrudi jen
proto hrdinství, aby ho v smrti užil k tragikomické
harlekinádě. Pani Erna Landová jest oklamána
milencem právě v době, kdy láska měla jí býti
vysokým přepodstatněníl11 všech vznešených pudů
umělecké její duše. Jmu Varjanovi vezme Bůh Melchioru
právě ve chvíli, kdy Varjan se odhodlá postaviti svůj
vztah k ní konečně n1 púdu ethiky. A tehdy opakuje
si Varjan, bloudě mezi ocúny podzimních luk, slova,
která prozrazují poslední tajemství knihy, strhujíce
se Saiského obrazu milosrdnou roušku: "Duch jest
věčně sám, cizí všemu, neslučitelný se vším; celá
příroda, celý svět se svírají kolem něho jako věčné
tmy kolem drobounké jiskry, dychtivy pohltit jej,
zavřít se nad ním jako vody nad utonulým vrakem."