Mulovf: A OSUDY.

llH

životních", podařilo se vystihnouti čtyřikráte ono
hromadné prostředí, proti němuž jeho rekové
revoltují. V povídce o janu Varjanovi jeho útočně
karikující kresba až řezavě přesně chytila
naparfumovanou bědnost dnešních pražských literárních
salonů. V románovém příběhu v hříšnici a kajícnici Erně
Landové zhuštěna jest v jakousi ostrou a omamně
vonící tresť duše včerejší Vídně, kde vše jest hrou a
mdlobou, režisérstvím požitku a školou zbabělosti.
Groteskní figura plukovníka MOnze zvedá své hrůzně
zkřivené obrysy na pozadí malého českého města,
v němž o rozpadávající zdivo barevné minulosti se
tříští fanfára voj enské polnice a smích zlenošilých
důstojníků, a čtenář přímo vdechuje ten provinciální
vzduch, nasycen~r trouchní bezmocné romantiky a
ospalosti spokojené nudy. Ba i v arabské povídce
o perle jetimě, nad níž vlají lehké závoje báchorky
a symbolů, vyvolán jest svět mohamedánských
dobrodružných lovců perel a majitel u karavan s
takovou silou, že cítíme po přečtení v nozdrách horký
a slaný vzduch, přivátý od průlivu Ormuzského.
Kdežto tedy u spisovatele naturalistického vzniká
silný dojem hromadného prostředí tím, že se
románové postavy s ním stotožňují, vyvolává jej Šalda
úmyslnou a přímo nepřátelskou differenciací, která
neschází ni v jediné povídce.

Od naturalismu dělí Šaldovu románovou prósu
skoro všecko. jeho hovory jsou vším spíše než
fonografickým ohlasem mluvy ulice a salonu: v jejich
silném lyrismu a v jejich reflexivním rozletu
prozra~uje se jejich puvod z monologu; osoby si přemyslily,
přestilisovaly, přeříkaly v přísné samotě každé slovo,
každý obrat, každou kadenci větnou, než vyřkly ji
před kýmsi druhým a to v pointě skoro
~epigramatické, s obsažností aforismu, s vroucností lyrického
verše, Spisovatel provází čtenáře spíše vnitřními než