Ironické a tragické osudy.

V jedné ze svých zjitřených a jitřících konferencí,

kde drobná a běžná fakta literární se měnila
v naléhavé a prudké pravdy osobní, zastavil se F. X.
Šalda, zaujat náhle suggestivní mocí vynořivšího se
problému, u složité a dodnes nezcela vyložené
postavy kritika a básníka V. B. Nebeského. Zamlčel se
na chvíli, jako by ještě usilovněji soustředil
myšlenky, útočící na něj z nejosudnějších hlubin bytosti,
dal blouditi svému pronikavému zraku mezi
posluchačstvem, chtěje snad zjistiti míru zájmu pro tyto
otázky, položené tak nově a přece tak nutně, a potom
důtklivě a zpívavě zvýšeným hlasem promlouval
o podivuhodném a skoro paradoxním sdružení
kritika a básníka v jedné a téže osobě. Zvolna mizela
zádumčivá a diskretní figura, v níž osud
zkomponoval evropský intellekt a české srdce V. B. Nebeského,
a místo této, poněkud smyté a do životního soumraku
resignovaně pohřížené postavy nořily se větší a
barvitější zjevy. To, co opřádalo právě v té chvíli
napiatého přednašeče, prožil V. B. Nebeský jen napolo:
rozvhul se v kritika teprve tenkráte, když přestal

*