110

ARNE NOVÁK:

mnohokráte JIZ v novelIistických pracích starších,
vyložil názory, dojmy a tuchy sběhlého studenta
Jindřicha Lišky, znepřáteleného s rodiči a žijícího
u Šolarů, s velkou láskou a obšírností a jako .nadšený
vyznavač Dostojevského dal jeho diskussím a
tužbám několikráte suggestivní formu mystických vidění
a náboženských symbolů. Jedním slovem: vyzpovídal
se tímto Jindřichem Liškou. S hlediska románového
umění nevyrovnal se však nikterak s touto svou
oblíbenou postavou. Její vztah k ději a k hlavním
postavám románu jest nejasný a nepropracovaný;
jediné poměr. mladého Lišky k rozvráceným rodičům
vyložen jest sice krátce, ale za to s působivou
dramatičností. Sám Liškův návrat k rodné půdě, jeho
zbožné zaslíbení se "duši pramenů" - což přece
náleželo k ústřednímu problému celé knihy -- zůstává
spíše myšlenkovým postulátem než románovou
skutečností. Ostře pozorující a výrazně kreslící
realistapsycholog nezachoval tu rovnováhu s ideologem,
hloubajícím a proucím se o všech vnitřních těžko·
stech posledního pokolení. Druhá část románu, které
umdlévající síla zvolna odumírajícího spisovatele
nemohla věnovati již ucelující a vyrovnávající revisi,
zůstala hluboko za první polovicí, kde navršeno jest
až marnotratně tolik realistického a psychologického
umění.

Literární pokolení, k němuž Josef Matějka
náležel, a které mohlo teprve po jeho smrti doceniti
uměleckou vážnost a idealistickou opravdovost
svého nešťastného druha, stiženo bylo bludnou věrou,
že román, je-Ii psychologickým dokumentem
dobovým, stojí zvláště vysoko na umělecké stupnici.
I nejlepší z generace této promarnili mnoho času
a sil, v nichž byli'by bývali schopni vytvořiti
hodnotná díla románové epiky tím, že se ze široka
zpovídali, že s pedantismem mikrologů zaznamenávali