lOl

ARNE NovAi<:

A to jest druhý rys, jenž Matějku
charakterisuje: stálý psychologický sklon k duším a povahám
rozvráceným, vnitřně zlomeným, ztrativším docela
směr. Nezpodoboval takměř jiných, než takových
ironických exotiků, kteří se minuli svého cíle; z nich
jest hrdinka "Překypělých sil", zle ošizená prvním
dobrodružstvím citů a smysllt, z nich jest i Vart,
sténající "Vokovech země" a marně střásající
nadvládu dvou nepřemožitelných mocí; z nich jest
v "Mrtvém bodě" stejně skeptický dobrodruh lásky
Pavel jako jeho milenka Heda, jež přestala čekat,
"protože neměla s čím" ... vesměs blíženci samého
spisovatele. Byla v tom Matějkova literární
poctivost, že se vždycky snažil tento duševní rozvrat
vyložiti originálně, pohrdaje lacinými oslími mústky,
po nichž se ubíral nejeden z jeho současníků,
vykládal-li vždy znovu psychické lomy a kazy dobovou
náladou úpadkovou. Matějkovy postavy nejsou
z těch únavně pravidelných dekadenti'!, již "přišli
příliš pozdě v sestárlý záhy svět". Matějka viděl
psychologický problém hlouběji, dojista pronikavou
sebeanalysou. Nesporně správně hledá K. Sezima
kořeny Matějkovy porušené rovnováhy v tom, že
on, syn to typického, usedlého venkovského kmene,
chtěl se úplně odpoutati od rodné pi'!dy a zakotviti
v složité, raffinované, přezrálé společnosti městské
..jako člověk, jako spisovatel. Leč ta, žena rozmarná,
krutá a rdousivá, odmítla jej, otrávivši jeho žíznivé
rty svými neukájejícími polibky; vracel se tedy k
domovu, k zemi,k duši prameni'!, nevěda stále, zda má
k tomu ještě právo, zda .se znovu neklame. Takto
pojal problém i v povídce "Vokovech země", takto
založil román" Duše prameni'!". Nechci arciť tvrdíti,
že by jeho umění bylo již vystačilo na tyto intence.
V leckteré pasáži stává se nejasným, zmateným,
tápavým psychologem, jemuž analysa se vymýká,