Mu20VI: A OSUDY.

103

"Před vysokou branou" a "Sen těžké hodiny", neboť
značí dle mého názoru pouhé omylné vyšinutí se
z dráhy do mrtvé noci prázdných abstrakcí) má snad
každá pie9a svou hodnotu, ne-li jako vyhraněné
umělecké dílo, tedy jistě jako výmluvná nápověď
o duševni organisaci spisovatelově.

Co upoutá hned, jakmile se začtete do kterékoliv
Matějkovy práce, jest tvrdošíjná odvaha, ale většinou
zároveň prudká schopnost viděti i nejběžnější
skutečnost nově, směle, neobyčejně, někdy až ke
grotesce a k bizarrnosti. Matějka nikdy realitu
neokresloval, ztráceje se sám v pozadí; naopak kombinoval,
zhušťoval, krátil ji v stilisaci až násilné, sešklebené,
zrůdné, při níž chvílemi nemohu nemysliti na
Schwaigra. Nejen celý se suggestivní odporností nakreslený
brloh neřesti, bídy a vypočítavosti, z něhož se
cení příšerná karikatura revolty "Malého proroka",
ale i venkov, jak jej podávají genrové vložky
povídky "Vokovech země", má tuto
schwaigerovskou fakturu. Řekl bych. že v těchto pracích
jest Matějka spisovatelem zvláště poctivým:
originální stilisaci podmiňuje tu důkladná,
pronikavá, až pedantická znalost, na niž by mohl býti
každý naturalista hrd. Naproti tomu rozkolísá se
hned jistota Matějkova, jakmile chce stilisovati a
osobně předpodstatňovati prostředí, v němž neni
doma, které zná z dálky, neurčitě,- polofiktivně;
v tom spočíval právě hlavní kaz" Exotiků". Vyřkl-li
jsem ze snahy po přibližující analogii
jménoSchwaigrovo, musím hned povědět, že mladý literární
experimentátor se duševně zcela lišil od zralého
mistra z klassické školy hollandské malby; nebyl to
široký, mužný, srdečný humor, co u Matějky vytvářelo
tu groteskní variaci skutečnosti, nýbrž intellekt
ironický, rozpoltěný, nedůvěřivý, slovem intellekt
mladého umělce, pozbyvšího rovnováhy.