Básnický odkaz Josefa Matějky.

S dojmovou prudkostí, kterou tlumí mlžný mrak

melancholie, vybavuje se mně vždy znovu
v mysli poslední setkání s Josefem Matějkou. Za
jarního rána, z něhož kamenné vězení vnitřního
města přijalo jen ostrou a svěží lázeň vlhkého
vzduchu, střetli jsme se náhodou, na hlučné a jiskřivé
křižovatce Ferdinandské třídy a Perštýna, zabráni
oba při chvatné a roztržité chÍlzi příliš do myšlenek,
než abychom reagovali na pestrou sprchu zrakových
dojmů v tomto vzrušeném uzlu pražského života.
Tam se setkaly naše zraky a ruce, náš dialog trhaný
a nesoustavný. Neviděli jsme se před tím dlouho, a
užasl jsem přimo, jak hluboké a zrádné stopy vyryla
podkopná a stále postupující nemoc v jeho pleti,
na jeho čele, ano i v jeho očích, kde pod umělou
lhostejností doutnala horečka. V bolestném, ač duševní
kázní ovládaném výraze třicetiletého muže dřímalo
cosi podivného ... nějaké odcizení vnějšímu světu,
v kterém žilo a dožívalo štíhlé, až vychrtlé tělo, jakási
odhodfaná a rozhodná distance od života. Já cítil,
že tento druh, v jehož hovoru bylo tolik přátelské

*