MuZovf A OSUDY.

97

na svou úlohu, a žijí samy pro sebe svůj život
přírodní síly. Neznám nic moudřejšího."

Umělci, kteří takto prudce prožívají dojmy,
jedinečné, zhuštěné, soustředěné dojmy, nejsou
nikdy chráněni před náhlým a teskným probuzením
z nich, jež znamená strašný pessimism. Což nepohynu
i já, tak mocně vznícený a rozechvěný, stejně jako
ten dojem? Proč a k čemu jsem žil, když vše, co bylo
mým údělem, sejde jako květ čilimníku, jako písen
ptačí, jako pel pastelu malířova? Tento stesk
marnosti stihl všecky rozkošnické dilletanty od krále
Xerxa u Hellespontu až po básníka Barresa, cítícího
vůni rozkladu při procházce spadalým listím
Versaillesu v hodině pohřbu Gounodova. Ani Miloš Jiránek
nezůstal toho stesku ušetřen. Kmitne se občas jeho
fialový blesk nejen tam, kde Jiránek medituje o
dojmech, ale též tam, kde odvozuje význam umělecké
práce vlastní i svých druhů. Nečiní si illusí, ale
netroufá také. Našel pro svou víru krásný obraz - a
jest to jistě více než obraz - který se čte na konci
jeho přednášky o českém umění: "Všichni jsme jenom
dlaždičky, které se kladou do prachu a bláta silnice
aby se po nich jelo dál, a bylo by zbytečno ptát se,
kdy dojdeme k cílL" Obraz je vzat z Nerudy a
posvěcen Nerudovým statečným kladem "já ledačím
jsem byl v tom božím světě a čím jsem byl, tím jsem
byl rád!" S tou cudnou skromností soudil Mjloš
Jiránek-umělec o svém díle a jeho smyslu. Miloš
Jiránek, rozkošnický požívač krásných dojmů a
kouzelný jich vykladač, soudil o ceně svého života, který
tolik vznětů přinesl, s hlubokou vděčností.

Nikdo neví, jaká poslední myšlenka kmitla se
mozkem jeho před hodinou zkázy; víme však, nač
a jak přál si mysliti na sklonku života. Napsal to,
líče konec Jánošíkův: "Jánošík zařval prý tak, že ho
bylo slyšet ha deset mil v okolí. Ale nevěřím, že to

7