96

ARNE NOVÁK:

malé přihrocené příběhy a anekdoty zpestřují
odstavce popisné.

Takto protoulal Jiránek nesčíslněkráte uherské
Slovácl<o, vyposlouchal jeho zkazky opojil se jeho
cikánskou hudbou, pomiloval se jeho postavami a
vykoupal v jeho nocích. Chtěl chytiti slovenskou
duši do výtvarného cyklu "Zbojníci", seskupeného
kolem bohatýrské postavy Jánošíkovy, ale co nám
nedal Jiránek malíř, to nám nahradil Jiránek
spisovatel: jeho kruh ballad v próse o Jánošíkovi patří
k nejjadrnějšímu, co zbylo z jeho pera, a nepotřeboval
ani melodramatisace Mahenovy. Rozkošnický tulák
Jiránek měl také svou zvláštní, kouzelnou starou
Prahu bez pathosu a bez elegie, ale nesmírně
pittoreskni: jak nám zachytil před dnem zkázy Štvanici.
jak lyricky se rozzpíval o pražských stromech tak
zelených a nelogických mezi stavivem se
rozpadávajícím, jak nám přiblížil Brauna, za kterým konal
nábožnou pout i do Kuksu. Nťbyl straníkem ba·
roku, jejž shledával divadelním a křiklavým a měl
své námitky i proti českému empiru; ale jakmile
příroda zdůvěrněla a zlaskavěla jejich obrysy, byl
Jiránek pln obdivu a něhy. Škoda, že nepopsal více
než Kačinu a Vel trusy z těchto scenerií
polopřirodních; škoda, že pouhou episodou v jeho literární
pozůstalosti jsou lyrické odstavce, jako tento
nezapomenutelný: "Ležím v parku pod zkvetlou lipou,
odkudž jsem vyhlížel na zahradní křídlo zámku a
teď jsem se obrátil nahoru: větve sahají nade mnou·
skoro až k zemi, a s nich visí husté zlaté třásně
sladkých medových květů. Jak hledím nahoru stále
hloub, stále výš, je tam plno bzukotu, světla a jasu.
Ty stromy jsou neobyčejné: také byly původně
určeny jen k dekoraci, k určité roli v celkovém rámci
parku, sloužily jako zámek, ale nepřežily se jako on:
vymkly se dávno vůli toho, kdo je sázel, zapomněly