94

ARNE NOVÁK:

nale se ovládající, odvažuje švih i energii,
neCllljediný pohyb zmateně, zbytečně nebo bezúčelně".
A tato národní empirie dávala Jiránkovi právo
oceniti nejen českost Manesovu neb Alšovu, ale i krásu
českých lidí činu ze 60. a 70. let, těch "starých pánů",
které poznal na Slovensku a jimiž se pyšnil i jeho
podřipský rod.

Jest jasno, jak u Miloše Jiránka se celý problém
národnosti přesunoval na půdu uměleckou; celá
bytost Jiránkova tkvěla všemi kořeny v této plldě.
Umění, z něhož ovládal dvě větve, malířství a
literaturu, bylo mu nejen povoláním, ale i světovým
názorem a poslední životní moudrostí. Byl z těch,
kdož žijí, pracují a trpí pro krásu, ale ne pro krásu
hotovou, danou, bezpečnou, nýbrž pro krásu, kterou
dlužno tápavě a bolestně hledati, jíž třeba celým
životem dobývati, za jakou se platí osudem.
"Nedostatečnost života byla by nesnesitelná, kdyby
nebylo umění. Není ani nutno, abychom se sami
dopustili nějaké zvláštní nízkosti, stačí, že se cítíme
lidmi a že tedy nemáme k ní dál nežli jiní. Je velkou
úlevou myšlenka, že jsme také lidsky schopni
vrcholkťt. Mám rád umění ne pro illusi, kterou nás šálí,
ne proto, že dovede zalhat bídu, v níž žijeme, a okrášlit
ji modrým neb růžovým sklem, ale za to, že v nás
obnovuje pocit spravedlnosti, za to, že svou
nadzemskou krásou drží rovnováhu naší nízkosti". Toť
jedna z Jiránkových uměleckých zpovědí očistných
a osvobozujících, jakých plno roztroušeno po jeho
slovesném díle. Jiránek prožíval umění a jmenovitě
výtvarné umění zpťtsobem troj ím: jako malířský
tvťtrce, jako vnímající požitkář, jako dťtvěrný
vykladač; nás zde zajimá pouze druhá a třetí funkce.

Vnímací schopnost a chápavý zájem pro
výtvarné umění u Jiránka byly nadmíru široké: ob·
jímaly staré i moderní malířství, anonymní umění