Mu20vÉ A OSUDY. 93

Jiránkovi očekávali, že skonči perspektivou na práce
a sliby svých druhú v pavi110ně pod zahradou
Kinského, otáčí svúj pohled trochu výše, aby ve stínech
starých stromú vyhledal "Národopisné museum
českoslovanské", jehož poklady dávají odpovědi na
ony otázky a značí pro naše umělce nejen napomenutí,
ale i závazek a - naději. Jiránek nepřipouštěl
přímého přejímání neb mechanického napodobení
lidových motivú, ale pravil: "Bylo by to jistě nemalou
oporou, kdybychom našli v lidovém umění příbuznost
cítění a potvrzení svého dnešního chtění. Viděl bych
v tom přímo jakési umělecké šlechtictví, na které
lze býti pyšným: měli jsme předky čistých
uměleckých instinktlt, kteří ve svých primitivních
poměrech realisovali zcela naivně, oč se my dnes
uvědoměle pokoušíme." Jiránek nedospěl k tomuto
názoru snad jen raffinovanou úvahou novoprimitivisty,
umdleného v knihovnách a obrazárnách; naopak,
ve všem tom vězí dobrý kus nejpoctivější empirie.
Jaká živá a sytá zkušenost proudí ve slovech,
prozrazujících Jiránkovy mnoholeté znalosti uherského
Slovenska: "Kdo viděl slovácké talíře na trzích tam
dole, na dlažbě nebo u cesty v příkopu jako velké
květy, ocení je jinak nežli ve skříni nebo na stěně
městského bytu; voda chutná tam jinak z
malovaného džbánku, a džbánek je vám milejší pro
vzpomínku na ty rozkošné horské prameny; rukávec
musíte prohlížet z blízka, když v něm vězí ruka, která
jej vyšívala, a halenu pochopíte v celé její nádheře
teprve, když jste v ní prospali noc pod širým nebem."

A tak jak) toto národní umění byla Jiránkovi
všecka národnost velmi živou empirií. V tom byl
pravým učedníkem svého zbožňovaného Nerudy,
v tom se právem hlásil i k Havlíčkovi, jejž nazval
"V rozkošné jubilejní črtě krásně "athletou
zápasníkem v olympijském slova smyslu; zdravý, doko-