Mulov!č A OSUDY.

91

ještě dnes dáno žíti pod sluncem", jak napsal ve
"Dvou večerech pařížských", jednom z vrcholů
české prósy impressionistické.

A tento temperamentní Pařížan zakotvil
pevněji než kdokoli z jeho druhů v idei umění
národního. .Jest posud v živé paměti Jiránkova krásná
přednáška v "Národním domě" na Smíchově v
dubnu r. 1909. pojmenovaná ,,0 českém malfřství
moderním". Po dlouhých odstavcfch výtvarné
retrospektivy, při níž nakreslena malebným a pružným
slovem nejedna nezapomenutelná podobizna a
kriticky oceněn tak mnohý umělecký směr, zastavil se
mluvčí pojednou u otázky, zda možno současnému
pokolení malířskému dohoniti Evropu, zda však
také stačí, dohoníme-Ii ji. Odpovědi zněly záporně.
Nemůžeme dohnati Evropu, ježto našemu umění
schází skoro 30 let vývoje. a protože nemáme plynulé
tradice, tam pak, kde byly prvky takové tradice,
neznáme jich ani. Nestačilo by však, kdybychom
byli jen Evropany, a neměli svého přiléhavého
výrazu pro svůj svět a pro své potřeby. A tato dvojí
úvaha určovala především směr literárnímu a
kritickému usilování Jiránkovu.

Miloš Jiránek se chtěl orientovatí o všem, co
naše výtvarná minulost v XIX. věku vykazuje,
nejprve jako láskyplný milovník, brzo však jako
synthetisující dějepisec . .Jeho poměr k velkým našim
zíevLlIn výtvarným, k Josefu Manesovi, k Mikuláši
Alšovi, k .Jaroslavu Cermákovi, k Hanuši
Schwaigrovi, o nichž nám zanechal studie v článcfch i v
knižních úvodech, byl krajně osobní, - enthusiasm- a
vděčnost rozhodovaly tu hlavně, a silné doimy z
dětství rovněž nebvly zcela neúčastny. Miloš .Jiránek,
který i jako malíř měl zvláštní zálibu-pro~ podobiznu,
portrétu je svoie miláčkv velmF důvěrně .•.. aC:- osobitě:
zná spoustu intimních detailů ze života, jimž dovede