90

ARNE NOVÁK:

obroditi a očistiti se krásou až k tomu stupni, že
zapomeneš na sebe. Nevybírám nahodilé myšlenkové
tendence z kypícího duševního života Jiránkova,
nýbrž cítím, že jsou tu základní motivy, na něž sám
komponoval svá leta přemyšlení, vnímání a práce,
až do té děsné chvíle, kdy závist zlých božstev
odtrhla umělce od jeho nástroje a záštiplnou pěstí
roztloukla klaviaturu, zpřetrhala struny, povraždila
nezrozené tóny ... a teprve pak zardousila člověka.

Nevím věru, zda kdokoliv z Jiránkova pokoleni
přemýšlel tak opravdově a trpěl tak krvavě
problémem národnosti v umění, jako právě on. Hlásil
se s hrdostí k výtvarné generaci, jež v prudkém
kosmopolitismu rozběhla se do světa, aby
spolupracovala na evropském umění, aby odpoutávajíc
se od děl a snah českých svých předchůdců, připiala
se docela na francouzské tradice. Jestliže ostatní
malíři a sochaři z "Man esa" pojali toto dogma jen
čistě výtvarně, zmizel v něm Jiránek na čas celou
svou osobností. Přines si z Prahy značnou průpravu
jazykovou a literární, pofrancouzštil se v Paříži
značně. Pronikal všemi!taji, rozmary a odstíny
francouzské umělecké dušeod Delacroixe a Musseta až
po Degase a Gauguina, oďčemž podal nám velmi
výmluvná svědectví; prožil velmi intensivně Paříž'a to
nejen Paříž výtvarnou; a i jeho kosmopolitism
prozrazoval francouzskou perspektivu. Tak Jiránkův
kult Španělska, o nějž se sdílel s mlčelivým
důvěrníkem uměleckých svých lásek, s malířem Karlem
Myslbekem, jest bez francouzské inspirace
nemyslitelný: Manet a Whistler uvedli jej k Velasquezovi
a ~přes-něho k Jiránkovu zvláštnímu oblíbenci
Goyovi,ak:" vášnivé "'a~barevné tanečnice v španělském
pavilloně;v "Ulici národů" odhalily mu teprve "zá.
zraky' barvy''''a 'světla Španělska,jeho'-noblesucc
instinktivní, předkulturní, nejprudší život, kterým jest