Miloš Jiránek, spisovatel a kritik.

ZpOVídají-li se třícetiletí spísovatelé a umělcí ze

svých vnitřních rozporů a trudův - a víte, že
se od dob romantiky zpovídají co nejčastěji - pak
prozrazují zpravidla tyto sebeobžaloby či
sebeobhajoby, jak zcela zaklety jsou jejich bytosti do
bludného kruhu vlastního já; nemohou, nedovedou,
nechtějí odtud se vyprostiti. Vzácnou výjimkou jsou
mladí duchové, kteří při takovém upřímném vyznání
projevují statečnou a mužnou touhu, dostati se za
svoje osobní já a nad ně; oddati se čemusi trvalejšímu,
bezpečnějšímu a vděčnějšímu než jest to zmotané
a zmítající se klubko pocíti't, dojmi't, nálad, kterému
říkáme naše individuelní úsoba; zakotviti pevně a
jistě po rozmarech bouří a větri't na dně, jež se
nesesouvá a nebortí. Miloš Jiránek byl z těchto výjimek.
Otevírám jeho nejsvéráznější knihu, svazek "DojmLt
a potulek", otvírám ji, Bůh ví, užpo kolikáté od jeho
předčasného skonu, a znovu čtu čtyři hutné stránky,
nadepsané "Kus autobiografie".

Tři chvíle v životě, kdy se člověk z nenadání
octne zcela blízko smyslu své bytosti a kdy pohlédne