86

ARNE NOVÁK:

perovy příspěvky do "Soupisu uměleckých památek",
vydávaného Českou akademií.

Kamper sledoval český barok nejraději v jeho
posledních fasích, kde ustupuje skrovnému
českému rokoku a pak nejistému empíru. Vyportretoval
nám několik postav barokních opožděncú, kteří
zabloudili do nepravé doby a dostávali se s ní do
sporu, neumějíce pochopiti velkých proudú, hučících
kolem nich. Oblíbil si a představil nám nikoliv bez
přecenění "čásLwského filosofa" Jana Ferdinanda
Opize, jellJž obrovská rukop::Jná pozi':~,t:;Lst jest
obsáhlou studnicí zpráv pro onu přechodní dobu.
Přispěl k seznání a ocenění "českého klassika"
Václava Jana Tomáška, který patří názorem i směrem
docela století XV II!., třebaže se dočkal R.
Wagnera. V hovorech pak vracíval se rád i k jiným
podobným nečasovcúm staropražským, na př. k
Mozartovu příteli Josefu Bretfeldovi, "strážci koruny
St1VU rytířského", nebo k podivínskému professoru
Janu Maxi Schottkému, jenž nám zanechal po
Schallerovi nejobšírnější obraz Staré Prahy; snad by si
byl jich povšiml i literárně.

Připadá mně stále, že Kamper sám měl ve svých
žilách mnoho kapek jejich krve. Žil v době
demokratické a miloval šlechtický věk osmnáctý; pracoval
v denním listě a toužil po nerušené umělecké prázdni;
musil se účastniti literárních organisací a stavěl
nade vše labužnický diletantism; propagoval
moderní umění a přijímal nejmocnější podněty z
barokních děl; srostl s Malou stranou a zničil svoje síly
jako dramaturg vinohradského divadla. Nebyl nikdy
tak ucelen a soustředěn, aby mohl větším dílem
organisovati svůj esthetický ideál - a tak
zanechaltříšť feuilletoni't, spoustu článki'l, nesoustavné
bohatství referátů. Snad přátelé Kamperovi se pokusí
zachrániti z deníků se rozpadajících1 a z časopis!t