MULOVf' A OSUDY,

85

nictví patří k nejlepšímu, co napsal. V "České
literatuře X IX. století" vystopoval pozorně a velmi
poučně prvopočátky novočeského dramatu až po
Tyla a jmenovitě podobiznu svého oblíbence
Turinského občerstvil velmi svěže; není náhodou, že z
celého Máchy, který mu byl umělcem úplně cizorodým,
nejlépe zachytí I jeho zlomkovitou činnost
dramatickou. Kamperovy monografické studie o našich
scenických básnících z 60. až 80. let, oJ. J. Kolárovi,
E. Bozděchovi a L. Stroupežnickém, utkvívají v mysli;
vlastní divadelní nerv jejich díla dovedl vždycky
obnažiti.

Ve výtvarném umění obracel se Kamperův
zájem vždy uvědoměleji a soustavněji od tvoření
současného k starému malířství. Počátkem 90. let
byl láskyplným tlumočníkem snah skupiny
Manesovské a řada typických moderních mistrů, Aleš,
Schwaiger, Marold. jenewein, Orlík, našla v něm
nadšeného vykladače. Opíraie se o znalost přečetných
obrazáren, poučen o vývoji malířství až k
impressionismu, zasvěcen lépe než kdo jiný do české výtvarné
tradice, dovedl bystře postihnouti vnitřní cenu obrazu
a malíře a přiblížiti ji snad více literárně než výtvarně
diváku. Ale čím mu byla všecka moderní malba
proti pražskému baroku? Proti temnému pathosu
mužného Brandla, proti zlatým a rusým feeriím,
jimiž zaplavil klenby pražských kostelů vzdušný
Rainer? Kamper o těchto dvou mistrech, za jejichž
díly konal stále zbožné pouti, jsa dohrým znalcem
pražského místopisu, napsal zajímavé práce, které
však sám pokládal za prozatímní a v nichž nám ztlstaf
dlužen to, co mohl dáti přede všemi Jinými - výklad
o jejich životních podmínkách a kulturních
předpokladech dohových. Že by byla tato evokace
českého baroka z XV JI I. věku nebyla pohřešovala
ani pevného věcného základu, dosvědčují nám Kgm-