74

ARNE NOVÁK:

sedmapadesátiletý zemře!. Leander Čech jest
zvláštním příkladem lokálního přizpůsobení. Ačkoliv
narodil se v Čechách z rodiny typicky české,
vystupoval po celý život jako uvědomělý Moravan. Již
uprostřed 70. let hájí v representační ročence
moravského literárního dorostu, v "Zoře", možnost a
oprávněnost moravské literatury, jež by bez jakýchkoli
záměrú separatistických a ve stálé souvislosti s
kmenovým tělem slovesným měla svůj ráz, svou povahu,
svoji ryzost, avšak jež by byla zároveň stálým
blahodárným korrektivem jed[lOstranností a zrůd
ústředního organismu. Leander Cech stává se pak
professorem a reálním ředitelem ve dvou tichých, odlehlých,
od světa odříznutých moravských městech na
pohraniční pahorkatině a posléze i tam umírá, vzdálen
středu duchovního života českého, aniž přece kdy
se mu odcizil. Jestliže někdo měl právo hlásat
literární regionalismus - slovo "krajinská literatura"
povídá sice totéž, ale není, tuším, bez hanlivé
příchuti - byl to jistě Leander Čech, který na celý
život se rozhodl pro Telč a pro Nové Město na
Moravě, a přece si zachoval vždy duševní styk s
literárním životem evropským.

Zdá se mně vždy při čtení Čechových statí a
posudkú, ať si je vyhledávám v kritických rubrikách
"Světozora" či "Osvěty", ať pro ně otevírám zašlé
"Literární listy" nebo dnes přepodstatněnou "Hlídku
literární", že na nich leží ovzduší té přísné, chladné,
bezbarvé vysočiny, kde Čech prožil svá mužná leta.
Jako na Českomoravské krabatině překvapí i v těchto
pracích především jasné a daleké obzory, uzavřené
náhle temnou a smutnou hradbou, pak ostré a tuhé
linie, nedostatek koloritu a života, trochu nízké
nebe nad formami 'skrovné malebnosti. Obnovuji-li
si v mysli dojmy z této četby spíše poučné než
púvahné, tlačí se mi na rty znovu a znovu slovo střiz-